Kdož
ví, zda není život
umíráním a smrt životem?“
Euripidés.
Život je
krásný, o tom nelze pochybovat,
nicméně je krátký, protože
všechna pozemská stvoření
podléhají nevyhnutelnému konci, tedy
smrti, která je tu s námi od nepaměti.
Tajemství smrti je srovnatelné se
záhadou vesmíru, neboť v obou dvou
případech mluvíme o jednom a totéž; o
nekonečnosti z níž vyvstala zásadní
otázka: „Co je příčinou
veškerého života, který zčistajasna
vypukne, aby během krátké chvíle
vyprchal?“
Je
nedílnou součástí života
Smrtí
se již odpradávna zabývaly staré
civilizace, jež se snažily porozumět smyslu života a
umírání, nejvíce pak
odchodu na onen svět, z kterého možná vede cesta
zpět do života. Stejnou otázku si klademe i dnes; proč
musíme odejít z tohoto světa, jak
výstižně říkávají
indiáni do věčných lovišť?
Jaký smysl má potom existence života, jestliže na
konci všeho poznání
nastává neúprosná smrt?
Pokud je lidské tělo vybaveno biologickým
aparátem, shromažďující
veškeré informace z průběhu celého
života (pozn. informace nezaniká, pouze se přeměňuje ), lze
tak logicky usoudit, že nitro lidské
„duše“ je
spirituální formou životních projevů,
které se vyvíjejí za účelem
vlastního sebezdokonalování. S touto
mou úvahou souvisí též
zamyšlení nad mimozemskými
civilizacemi, které ve vzdáleném kosmu
mohly dospět k vědění a moudrosti,
překonávající pozemskou konstantu
smrti.
Existuje ve vesmíru nesmrtelnost?
Dnešníma
očima je civilizační vyspělost posuzována podle
měřítek a hodnot technického pokroku,
který principiálně ovlivňuje vývoj
lidského společenství. Není proto
divu, že jsme pyšní na své
technické výtvory (ledničku, auto, sekačku na
trávu, aj.), neboť tyto výdobytky lidem
ulehčují mnohdy přetěžký život.
Bohužel v tomto směru zapomínáme na podstatnou
skutečnost, že všechny honosné stavby, ale i
zmiňované vynálezy, jsou pomíjivou
vzpomínkou na určitou epochu, která
podléhá zákonům eroze. Co bude za sto
let s vaším vozidlem, luxusním domem
či tučným bankovním kontem, které je
vůči tomu všemu, co skýtá
lidskému rodu spirituální
povznesení, pouhou nicotností.
Je
nesporné, že náš technický
pokrok je výstřelem do tmy, jenž
nevypovídá nic zásadního o
vyšší vyspělosti té či
oné civilizace, ať už jde o pozemské anebo
mimozemské plémě. Člověk je smrtelný
živočich, tudíž je lidstvo v porovnání
s hypotetickými tvory ve vesmíru, velmi
primitivní rasou, která musí ke
kýžené nesmrtelnosti nejprve dospět, a to na
základě postupných
zkušeností.
Je smrt nástrojem k sebezdokonalování?
Jestliže
byl člověk stvořen k Božímu obrazu a jeho podobě, jak je
psáno v Bibli, proč nejsme jako náš
Stvořitel nesmrtelní?! V Písmu svatém
se dočítáme, že člověk byl nesmrtelnou
bytostí ještě předtím, než byl
vyhnán z ráje. Proč bychom neměli této
informaci důvěřovat? Tak či tak, smrt je za určitých
okolností stádiem přípravy na
duchovní vzestup, vedoucí k nesmrtelnosti.
Ale jen
vyzrálé bytosti mají to
privilegium, žít věčný život v
harmonickém souladu s přírodními
zákony, podle plánů
vesmírného Architekta. Planeta Země vznikla
přibližně před 4,6 miliardami let, což je pro lidské
chápání nepředstavitelně
dlouhý časový úsek. Avšak
ve srovnání se stářím kosmu
– tj. 13 miliard let, je naše planeta teprve
dospívající
bytostí!
V
hloubi nekonečného kosmu, tedy na
starších planetách než je
naše domovina, mohou žít evolučně
vyspělejší stvoření, které
dosáhly nevídaného vzestupu,
umožňující jim život bez smrti. Tahle teze
platí jen za předpokladu, že u těchto
nepozemských tvorů proběhla mentální
proměna, jakási duchovní metamorfóza k
osvobození mysli, z níž pramení světlo
života, čili věčná nesmrtelnost.
Jak je tedy výše patrné,
mimozemšťané také nemohou
obelstít koloběh smrti a znovuzrození, pakliže k
tomuto existenčnímu dovršení
(vzestupu) nevede přímá duchovní
cesta, opírající se o čistotu a
svobodu svrchované duše. Proč je smrt
důležitá v pojetí lidského života? To
si pojďme podrobně vysvětlit, abychom nepropadli strachu, jenž z tohoto
bizarního tématu může u někoho vyvstat.
Zážitky z klinické smrti
O
klinické smrti se toho poměrně dost napsalo, přesto jsou
informace o této záhadě na slovo
skoupé. Co je to klinická smrt? Jde o stav, kdy
je člověk lékařskou vědou prohlášen za
mrtvého, ale z neznámého důvodu se
probere opět k životu. Ti, co na vlastní kůži zažili
klinickou smrt, vyprávějí fantaskní
historky o tom, jak jim proběhl celý život před očima.
Pozoruhodná
je ovšem shodnost těchto zážitků.
Přeživší svědkové z různých
koutů světa, vypovídají o stejném
příběhu ve stavu klinické smrti, jenž nečekaně
okusili. Často mluví o bílém světle na
konci temného tunelu, přičemž tohle
záhadné světlo, bylo patrně příčinou
jejich návratu do normálního života.
Po této nezapomenutelné zkušenosti s
klinickou smrtí, se u dotyčných osob vytratil
onen vrozený strach ze smrti! Na základě těchto
zkušeností se rozhodli vědci z Michiganu
provést experiment, ve kterém bylo
pozorováno devět
umírajících krys, aby se zjistilo, jak
jim v posledních vteřinách života funguje mozek.
Jakmile
přestalo bít hlodavcům srdce, naměřili
výzkumníci pokusným
zvířatům po 30 vteřinách prudký
nárůst vysokofrekvenčních vln. Tyto impulsy
zřejmě podporují vědomí. Podobný
proces nelze vyloučit ani u lidí!
Zvýšená aktivita mozku, může vyvolat
ony popisované vize ve stavu klinické smrti.
Na
tomto pokusu je patrné, že zvířata společně s
lidmi, procházejí stejnou přeměnou
jejíž výsledkem je na konci smrt, anebo
jiný stav vědomí. Proto bych se přiklonil k
názoru, že návrat z klinické smrti je
určitým poučením, jak dosáhnout
věčnosti, která je závislá na
dokonalosti vlastního ducha. Ideální
duše nemá potřebu se neustále
rozvíjet, tudíž nepotřebuje procházet
reformou smrti, na rozdíl od nedokonalého
vědomí! To znamená, že taková
duše dosáhla úplné
dokonalosti, a to ji opravňuje dojít až k nesmrtelnosti!
Umíráme z důvodu, aby se naše
duše zdokonalovala?
Duše je podstata života
Domníváme
se, že zvířata vlastní smrt
nevnímají, s tímto tvrzením
nemusíme sice souhlasit, ale
podstatnější je otázka, zdali
zvířata případně i rostliny, uvnitř
svých tělesných obalů mají to, co
duchovní představitelé či filosofové z
Dálného východu,
nazývají dodnes duší nebo
pramenem života.
Musím podotknout, pokud bychom dospěli k názoru,
že i méně inteligentní bytosti či organismy jsou
vybaveny světlem života, jakousi nefyzickou strukturou, nikdo by již
nemohl popřít nezvratný fakt, že má
člověk vlastní duši, která
patří do základní výbavy
jeho existence. Nejprve si však vysvětleme, co je to vlastně
duše? Jak ji můžeme charakterizovat?
Duše
vznikla z pojmu dech –
dýchání,
náboženská díla ( Bible,
Korán, Tóra) popisují duši
jako fundamentální princip života,
čímž se živoucí stvoření
liší od mrtvol! Řečtí
filosofové považovali duši za věčnou a
nesmrtelnou, přežívající v
každém ohledu, a to z ní podle této
představy utvořilo Boží dílo, které
patří do dimenze nadpřirozena. Je
zajímavé, že pradávné
kultury v dechu života (duši) spatřovaly taktéž
hory, řeky či jezera.
Snad i proto chování minulých
generací vůči přírodě, bylo tak
šetrné, na rozdíl od
dneška, kdy si už nevážíme vůbec
ničeho! Kupříkladu moderní věda pojem
duše paradoxně neuznává, dokonce i
psychologie, která zkoumá a
vychází z tohoto konceptu, nahrazuje tento
termín pojmem vědomí.
Duši lze považovat za nefyzický subjekt
oživující hmotné tělo. Tohle sice
nemusí korespondovat s vědeckým postojem,
který se opírá o
racionální podstatu věci, ale jsou již
tací výzkumníci i badatelé,
kteří se nezalekli existence nehmotného světa, a
po hlavě se vrhli do seriózního
zkoumání této záhady.
Někteří vědci pohlédli pravdě do očí!
Dva
světově známí vědci
zabývající se teorií
kvantové fyziky, Stuart Hameroff a Roger Penrose, dospěli k
přelomovému odhalení, jež nevylučuje možnou
realitu vědomí, které by mohlo
přebývat vně lidské schránky.
Tito vědečtí pracovníci přišli na to,
že součástí našich
mozkových buněk jsou takzvané mikrotubuly, to
jsou vlákna cytoskeletu, který slouží
k transportu různých struktur a látek uvnitř
buňky. Jakmile přestane bít srdce nemocného
pacienta, člověk umírá, přesto informace v
mikrotubulech nejsou zničeny. Ty se prý podle slov Stuarta
Hameroffa rozptylují do vesmíru.
Pacient
v ohrožení života po
úspěšné resuscitaci,
získává zpět vyprchané
kvantové informace, které se navracejí
do mikrotubulů, odkud vzešly. To je příčina
možných zážitků a projevů klinické
smrti. V opačném případě
zůstávají tyto částice mimo tělo, aby
se přenesly do jiné formy vznikajícího
života.
Na tomto výše uvedeném
příkladu je možno vypozorovat určitý průběh,
který se podobá filosofické představě
o reinkarnaci (Reinkarnace – česky
převtělování). Tímto
výzkumem se snaží Stuart Hameroof a Roger Penrose
exaktně dokázat, že se po smrti duše odděluje od
své fyzické struktury a žije samostatně.
Základem života je smrt, fundamentem smrti život
Kdyby
bylo možné někdy v budoucnosti tento proces vědecky
dokázat, tak bychom se mohli evolučně posunout do
takzvané vyšší
sféry. Na této úrovni bytí,
již není nutné opakovaně zdokonalovat svou
duši, z tohoto důvodu smrti není
zapotřebí! Až jednou dospějeme k tomuto
výsluní, nepochybně započne nová
éra lidského druhu!
Tahle
transformace z nás učiní
láskyplné a moudré tvory, což je
pravděpodobný záměr
vesmírného Architekta, který podle
tohoto jím navrženého schématu,
očekává náš
vrcholný vzestup. Zůstává
nezodpovězenou otázkou, kdy se dočkáme
„významného dne“,
který nebyl nikomu z nás přislíben.
Přestože tato úvaha nemusí rezonovat s
všeobecnou představou o životě a smrti, nebylo by
rozumné před tímto tématem strkat
hlavu do písku, zvlášť když se
nám nabízí jedinečná
možnost, i díky tomuto článku, se na hypotetickou
příležitost věčného života dostatečně připravit.
Jak
to ve skutečnosti vypadá na tom druhém břehu,
posoudí všichni smrtelníci tohoto
světa.
JEDNOU
URČITĚ!!!
KONEC
REKLAMA