ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ, PŘIZNÁVAJÍ NĚKTEŘÍ VĚDCI!  
18.09.2014  Josef Čáp     
Tento obrázek vytvořil Josef Čáp

Kdož ví, zda není život umíráním a smrt životem?“ Euripidés. 

Život je krásný, o tom nelze pochybovat, nicméně je krátký, protože všechna pozemská stvoření podléhají nevyhnutelnému konci, tedy smrti, která je tu s námi odnepaměti. Tajemství smrti je srovnatelné se záhadou vesmíru, neboť v obou dvou případech mluvíme o jednom a totéž; o nekonečnosti z níž vyvstala zásadní otázka: „Co je příčinou veškerého života, který zčistajasna vypukne, aby během krátké chvíle vyprchal?“

 
Je nedílnou součástí života...

Smrtí se již odpradávna zabývaly staré civilizace, jež se snažily porozumět smyslu života a umírání, nejvíce pak odchodu na onen svět, z kterého možná vede cesta zpět do života. Stejnou otázku si klademe i dnes; proč musíme odejít z tohoto světa, jak výstižně říkávají indiáni do věčných lovišť? Jaký smysl má potom existence života, jestliže na konci všeho poznání nastává neúprosná smrt? Pokud je lidské tělo vybaveno biologickým aparátem, shromažďující veškeré informace z průběhu celého života (pozn. informace nezaniká, pouze se přeměňuje ), lze tak logicky usoudit, že nitro lidské „duše“ je spirituální formou životních projevů, které se vyvíjejí za účelem vlastního sebezdokonalování. S touto mou úvahou souvisí též zamyšlení nad mimozemskými civilizacemi, které ve vzdáleném kosmu mohly dospět k vědění a moudrosti, překonávající pozemskou konstantu smrti.

Existuje ve vesmíru nesmrtelnost?

Dnešníma očima je civilizační vyspělost posuzována podle měřítek a hodnot technického pokroku, který principiálně ovlivňuje vývoj lidského společenství. Není proto divu, že jsme pyšní na své technické výtvory (ledničku, auto, sekačku na trávu, aj.), neboť tyto výdobytky lidem ulehčují mnohdy přetěžký život. Bohužel v tomto směru zapomínáme na podstatnou skutečnost, že všechny honosné stavby, ale i zmiňované vynálezy, jsou pomíjivou vzpomínkou na určitou epochu, která podléhá zákonům eroze. Co bude za sto let s vaším vozidlem, luxusním domem či tučným bankovním kontem, které je vůči tomu všemu, co skýtá lidskému rodu spirituální povznesení, pouhou nicotností.

Je nesporné, že náš technický pokrok je výstřelem do tmy, jenž nevypovídá nic zásadního o vyšší vyspělosti té či oné civilizace, ať už jde o pozemské anebo mimozemské plémě. Člověk je smrtelný živočich, tudíž je lidstvo v porovnání s hypotetickými tvory ve vesmíru, velmi primitivní rasou, která musí ke kýžené nesmrtelnosti nejprve dospět, a to na základě postupných zkušeností.

Je smrt nástrojem k sebezdokonalování?

Jestliže byl člověk stvořen k Božímu obrazu a jeho podobě, jak je psáno v Bibli, proč nejsme jako náš Stvořitel nesmrtelní?! V Písmu svatém se dočítáme, že člověk byl nesmrtelnou bytostí ještě předtím, než byl vyhnán z ráje. Proč bychom neměli této informaci důvěřovat? Tak či tak, smrt je za určitých okolností stádiem přípravy na duchovní vzestup, vedoucí k nesmrtelnosti. Ale jen vyzrálé bytosti mají to privilegium, žít věčný život v harmonickém souladu s přírodními zákony, podle plánů vesmírného Architekta. Planeta Země vznikla přibližně před 4,6 miliardami let, což je pro lidské chápání nepředstavitelně dlouhý časový úsek. Avšak ve srovnání se stářím kosmu – tj. 13 miliard let, je naše planeta teprve dospívající bytostí!

V hloubi nekonečného kosmu, tedy na starších planetách než je naše domovina, mohou žít evolučně vyspělejší stvoření, které dosáhly nevídaného vzestupu, umožňující jim život bez smrti. Tahle teze platí jen za předpokladu, že u těchto nepozemských tvorů proběhla mentální proměna, jakási duchovní metamorfóza k osvobození mysli, z níž pramení světlo života, čili věčná nesmrtelnost. Jak je tedy výše patrné, mimozemšťané také nemohou obelstít koloběh smrti a znovuzrození, pakliže k tomuto existenčnímu dovršení (vzestupu) nevede přímá duchovní cesta, opírající se o čistotu a svobodu svrchované duše. Proč je smrt důležitá v pojetí lidského života? To si pojďme podrobně vysvětlit, abychom nepropadli strachu, jenž z tohoto bizarního tématu může u někoho vyvstat.

Zážitky z klinické smrti

O klinické smrti se toho poměrně dost napsalo, přesto jsou informace o této záhadě na slovo skoupé. Co je to klinická smrt? Jde o stav, kdy je člověk lékařskou vědou prohlášen za mrtvého, ale z neznámého důvodu se probere opět k životu. Ti, co na vlastní kůži zažili klinickou smrt, vyprávějí fantaskní historky o tom, jak jim proběhl celý život před očima. Pozoruhodná je ovšem shodnost těchto zážitků. Přeživší svědkové z různých koutů světa, vypovídají o stejném příběhu ve stavu klinické smrti, jenž nečekaně okusili. Často mluví o bílém světle na konci temného tunelu, přičemž tohle záhadné světlo, bylo patrně příčinou jejich návratu do normálního života. Po této nezapomenutelné zkušenosti s klinickou smrtí, se u dotyčných osob vytratil onen vrozený strach ze smrti! Na základě těchto zkušeností se rozhodli vědci z Michiganu provést experiment, ve kterém bylo pozorováno devět umírajících krys, aby se zjistilo, jak jim v posledních vteřinách života funguje mozek.

Jakmile přestalo bít hlodavcům srdce, naměřili výzkumníci pokusným zvířatům po 30 vteřinách prudký nárůst vysokofrekvenčních vln. Tyto impulsy zřejmě podporují vědomí. Podobný proces nelze vyloučit ani u lidí! Zvýšená aktivita mozku, může vyvolat ony popisované vize ve stavu klinické smrti. Na tomto pokusu je patrné, že zvířata společně s lidmi, procházejí stejnou přeměnou jejíž výsledkem je na konci smrt, anebo jiný stav vědomí. Proto bych se přiklonil k názoru, že návrat z klinické smrti je určitým poučením, jak dosáhnout věčnosti, která je závislá na dokonalosti vlastního ducha. Ideální duše nemá potřebu se neustále rozvíjet, tudíž nepotřebuje procházet reformou smrti, na rozdíl od nedokonalého vědomí! To znamená, že taková duše dosáhla úplné dokonalosti, a to ji opravňuje dojít až k nesmrtelnosti! Umíráme z důvodu, aby se naše duše zdokonalovala?

Duše je podstata života

Domníváme se, že zvířata vlastní smrt nevnímají, s tímto tvrzením nemusíme sice souhlasit, ale podstatnější je otázka, zdali zvířata případně i rostliny, uvnitř svých tělesných obalů mají to, co duchovní představitelé či filosofové z Dálného východu, nazývají dodnes duší nebo pramenem života. Musím podotknout, pokud bychom dospěli k názoru, že i méně inteligentní bytosti či organismy jsou vybaveny světlem života, jakousi nefyzickou strukturou, nikdo by již nemohl popřít nezvratný fakt, že má člověk vlastní duši, která patří do základní výbavy jeho existence. Nejprve si však vysvětleme, co je to vlastně duše? Jak ji můžeme charakterizovat? 

Duše vznikla z pojmu dechdýchání, náboženská díla ( Bible, Korán, Tóra) popisují duši jako fundamentální princip života, čímž se živoucí stvoření liší od mrtvol! Řečtí filosofové považovali duši za věčnou a nesmrtelnou, přežívající v každém ohledu, a to z ní podle této představy utvořilo Boží dílo, které patří do dimenze nadpřirozena. Je zajímavé, že pradávné kultury v dechu života (duši) spatřovaly taktéž hory, řeky či jezera. Snad i proto chování minulých generací vůči přírodě, bylo tak šetrné, na rozdíl od dneška, kdy si už nevážíme vůbec ničeho! Kupříkladu moderní věda pojem duše paradoxně neuznává, dokonce i psychologie, která zkoumá a vychází z tohoto konceptu, nahrazuje tento termín pojmem vědomí. Duši lze považovat za nefyzický subjekt oživující hmotné tělo. Tohle sice nemusí korespondovat s vědeckým postojem, který se opírá o racionální podstatu věci, ale jsou již tací výzkumníci i badatelé, kteří se nezalekli existence nehmotného světa, a po hlavě se vrhli do seriózního zkoumání této záhady.

Někteří vědci pohlédli pravdě do očí!

Dva světově známí vědci zabývající se teorií kvantové fyziky, Stuart Hameroff a Roger Penrose, dospěli k přelomovému odhalení, jež nevylučuje možnou realitu vědomí, které by mohlo přebývat vně lidské schránky. Tito vědečtí pracovníci přišli na to, že součástí našich mozkových buněk jsou takzvané mikrotubuly, to jsou vlákna cytoskeletu, který slouží k transportu různých struktur a látek uvnitř buňky. Jakmile přestane bít srdce nemocného pacienta, člověk umírá, přesto informace v mikrotubulech nejsou zničeny. Ty se prý podle slov Stuarta Hameroffa rozptylují do vesmíru.

Pacient v ohrožení života po úspěšné resuscitaci, získává zpět vyprchané kvantové informace, které se navracejí do mikrotubulů, odkud vzešly. To je příčina možných zážitků a projevů klinické smrti. V opačném případě zůstávají tyto částice mimo tělo, aby se přenesly do jiné formy vznikajícího života. Na tomto výše uvedeném příkladu je možno vypozorovat určitý průběh, který se podobá filosofické představě o reinkarnaci (Reinkarnace – česky převtělování). Tímto výzkumem se snaží Stuart Hameroof a Roger Penrose exaktně dokázat, že se po smrti duše odděluje od své fyzické struktury a žije samostatně. 

Základem života je smrt, fundamentem smrti život

Kdyby bylo možné někdy v budoucnosti tento proces vědecky dokázat, tak bychom se mohli evolučně posunout do takzvané vyšší sféry. Na této úrovni bytí, již není nutné opakovaně zdokonalovat svou duši, z tohoto důvodu smrti není zapotřebí! Až jednou dospějeme k tomuto výsluní, nepochybně započne nová éra lidského druhu! Tahle transformace z nás učiní láskyplné a moudré tvory, což je pravděpodobný záměr vesmírného Architekta, který podle tohoto jím navrženého schématu, očekává náš vrcholný vzestup. Zůstává nezodpovězenou otázkou, kdy se dočkáme „významného dne“, který nebyl nikomu z nás přislíben. Přestože tato úvaha nemusí rezonovat s všeobecnou představou o životě a smrti, nebylo by rozumné před tímto tématem strkat hlavu do písku, zvlášť když se nám nabízí jedinečná možnost, i díky tomuto článku, se na hypotetickou příležitost věčného života dostatečně připravit. (Pomůcky očišťující duši i tělo od jedů dnešní doby, které Vám pomohou k duchovnímu růstu i výše uvedenému vzestupu, naleznete také v tomto internetovém obchodě: www.orient-nature-shop.cz)


Jak to ve skutečnosti vypadá na tom druhém břehu, posoudí všichni smrtelníci tohoto světa. Jednou určitě!


Tento obrázek vytvořil  Josef Čáp


-konec-