Vzdálenosti
Slunce je zdrojem tohoto pozemského života, bez jeho paprsků by postihla planetu Zemi, tma a nehostinný mráz. Ovšem kdyby se slunce nacházelo blíže k oběžné dráze naší planety, nesmírné horko by zničilo zdejší život, měli bychom pak tady naprosto stejné podmínky, jako na přehřáté planetě Venuši. Kdyby se Země pohybovala vzdáleněji směrem od slunce, než je tomu dnes, proměnila by se rázem naše planetární domovina v nehostinný a hlavně studený Mars. Na Marsu jak všichni dobře víme, není pro člověka vhodné prostředí k životu!
Takže
vzdálenost naší Země od slunce je
víc než ideální, což nepovažuji za
úplnou náhodu, neboť v kosmu se vše
řídí podle vesmírného, leč
přeci jenom nehomogenního řádu. Něco muselo tuto
konstantní dráhu naší
planety, takto pozitivně v náš prospěch ovlivnit,
a to beze-změn až do dnešních časů. Můžeme jen
spekulovat nad tím, co stojí za touto
nepředstavitelnou mocí, jenž dokáže seskupit
planety této sluneční soustavy do takto
dokonalé polohy, která Zemi garantuje
klidný život, bez extrémních
kolísajících teplot.
Ať tak či onak, této neznámé moci vděčíme za náš život vezdejší, na to bychom neměli zapomínat! Pokud tato tajemná (Moc) drží nad námi ochrannou ruku, nemůže člověka ani celou tuto nádhernou biosféru nic katastrofálního postihnout! Pohlédněme zpět do minulosti a vzpomeňme na to, kolikrát již proletěl v těsné blízkosti Země tzv. smrtící asteroid, který mohl kdykoliv a hlavně zásadně ovlivnit náš svět, resp. „tuto modrou planetu“.
Musím
podotknout, že za dob člověka se tak nikdy nestalo, protože to už by
jsme o člověku, ale i o nás samotných, hovořili
pouze v minulém čase a navíc v
prostředí věčné nicoty. Správně lze
namítnout, že jsem zřejmě pozapomněl na výbuch
tunguzského meteoritu, ke kterému
došlo 30.června 1908 v prostoru
centrální Sibiře. Jenomže k explozi
došlo ve výšce asi tak 5 až 10 km nad
zemským povrchem, což nelze považovat za
přímí střet vesmírného
tělesa se Zemí, a to i přesto, že následky po
tomto výbuchu byly pro okolní krajinu naprosto
katastrofální.
Neznámá a
nedostupná historie
Pochopitelně, že geologický průzkum odhalil některé krátery po střetu s velkými meteory, to se sice nedá jakkoliv zpochybnit, ale musíme si uvědomit, že to nebylo za časů druhu Homo sapiens. Jestliže zvážíme všechny okolnosti co doprovázejí historii lidstva, to je nějakých 45 000 let (podle nejnovějších paleontologických nálezů se zdá, že člověk rozumný je o 280 000 let starší než se předpokládalo) a do této doby kromě velké Biblické potopy, nepoznala tato planeta větší kosmickou katastrofu, než-li byl onen popisovaný tunguzský meteorit, je opravdu až s podivem, že všem těm smrtícím jevům (exploze supernovy, střet asteroidu, zásah komety, gama záření) se Země dokázala vždy nějakým zázračným způsobem vyhnout. Konec světa je pro jakoukoliv ne-pozemskou civilizaci včetně té naší, kvůli nebezpečným asteroidům, jistější než-li je sama smrt.
Z tohoto hlediska se domnívám, že celou naši planetu Zemi, musí nepřetržitě střežit jistá vesmírná veličina (nehmotná inteligence), která má tento náš celoživotní kolo-rytmus prokazatelně na starost. Otázkou zůstává, jakého charakteru je tato inteligence? Je to snad Bůh, kybernetický systém života, mimozemská civilizace, nebo jde skutečně o neřízenou náhodu, která je ze všech těchto možností, jak se zdá nejméně pravděpodobná. Z pohledu jiných (ne-pozemských) životních forem, není konstelace naší planety ničím mimořádná, neboť zajistě existují i takové entity, které k svému bytí nepotřebují to samé co my – tj. kyslík, voda, světlo, teplo.
Současné postavení planety Země, nemusí být pro tyto jiné životní formy, tak životně důležité jako pro naši civilizaci. Ovšem z úhlu pohledu samotného člověka, lze i o určité výjimečnosti hovořit, poněvadž jakákoliv způsobená výchylka v solárním systému planet, by tento náš stávající svět navždy k jistému zániku přivedla.
Ten
kdo má pocit, že tomu tak není, protože těch 45
000 let existence člověka, je ve srovnání se
stářím naší planety (4,5
miliardy let) příliš málo na to, aby
bylo možné konstatovat, že se jedná
spíše o ochranu, než-li o náhodu,
musí nejprve tuto dialektiku porovnat i s jinými
planetami této sluneční soustavy.
Výsledek je skutečně ohromující, na
jiných sousedních planetách
došlo v rozmezí těchto našich
poklidných 45 000 let, k četným
vesmírným srážkám, nebo i
jiným katastrofám, zatímco u
nás na Zemi se kosmická nebezpečí
představovala, pouze nádhernou nebeskou podívanou.
Dokonce ani výhodnější poloha
naší planety Země vůči sousedním
planetám, nemá s náhodou o
nedotknutelnosti modré planety nic společného,
poněvadž Zemský oběžník
„Měsíc“, nemůže běžnému
pozorovateli připomínat tu nedotčenou oázu klidu.
Povrch Měsíce musel být nesčetněkrát
konfrontován přímými nárazy
různě velkých meteorů, proto vzniklé
měsíční krátery jsou do dnes
pouhým okem při jeho úplňku
pozorovatelné.
Velké
množství se nacházejících
kráterů na měsíčním povrchu jenom
dokládá, že kosmický prostor
není tím harmonickým
místem, jak se můžeme někdy domnívat. Jenomže ve
srovnání s naším
planetárním satelitem (Měsícem),
nepřipomíná naše modrá
planeta ten lunární ementál, jenž
dokonale přibližuje minulou i současnou epochu, našeho
nejbližšího kosmického souseda. Kdyby
povrch Země byl stejný jako na Měsíci před
miliony lety, tak i přes veškeré
geologické proměny, a to za přispění vlivu
oceánů i vulkanické činnosti, byly by tyto
pozemské jizvy okem družicového průzkumu dodnes
patrné.
Ačkoliv bylo dosud přibližně napočítáno 172
rozeznatelných impaktních (dopadových)
kráterů, tak proti zjizvené
měsíční tváři to je pořád
málo se domnívat, že Země byla vystavena
stejným vesmírným vlivům, jako na
Měsíci! Smrt pravěkých dinosaurů prý
byla způsobena kosmickou katastrofou, ale stoprocentní
důkazy k dispozici nemáme, takže se pohybujeme na rovině
pouhých spekulací a domněnek.
Ochrna nebo kontrola?
Jedna z úvah, co mě ve spojitosti s vymřelými dinosaury napadá, je opět zapůsobení té mocné neviditelné inteligence, jenž chrání tuto modrou planetu, přesněji tedy - lidský rod (Homo sapiens), proti smrtícím událostem z vesmíru. Dinosauři totiž svou ohromnou velikostí a zároveň i nebezpečností, stáli nově stvořenému tvoru „člověku“ v cestě jeho rozvoji, proto museli zemřít či vyhynout! Vynořují se pořád nové a další neobjasněné otázky, které čekají na vysvětlení, sem patří i záhady Měsíce.
Když
američtí kosmonauti poprvé přistáli na
této oběžnici, rozezvučel se prý
„Měsíc“ jako zvon. Mnozí
badatelé se proto domnívají, že je
Měsíc v jeho jádru dutý, a proto z
jeho nitra vycházejí různé zvonu se
podobající zvuky. Další
zajímavou hypotézou je úvaha i nad
tím, zda-li tento Měsíc není
spíše obří mimozemskou
lodí, ukotvenou k naší Zemi.
Jenomže zabýval se již někdo tou možností, že
tomu může být právě naopak? Co když je ve
skutečnosti ta naše Matička Země, zrovna tím
gigantickým vesmírným
korábem, pohybující se vysokou
rychlostí skrze tento vesmír. Když
slavný americký astronom „Edwin Powell
Hubble“ objevil přímou úměrnost mezi
rychlostí, s jakou se galaxie od sebe vzdalují,
tak tento objev napomohl k vzniku teorii o velkém třesku.
Rozpínání vesmíru lze
pozorovat na velmi vzdálených objektech a jejich
světelných spektrech, to se nazývá
jako tzv. rudý posuv. Čím jsou galaxie od sebe
vzdálenější, tím
větší je jich rudý posuv, a rychleji
se vzdalují, toto je nazýváno
Hubblovou konstantou. Ano, takhle je možné vysvětlit
rozpínání vesmíru, protože
je tento pohyb astronomickými dalekohledy jednoznačně
pozorovatelný.
K tomuto rozpínání (pohybu)
vesmíru může docházet i z jiného
důvodu, zvlášť když do toho zapojíme i
naši fantazii.Teoreticky je totiž možné, že se
kosmos vůbec nerozpíná, protože je ve
své existenci statický –
neměnný, zatímco naše planeta Země je
v trvalém pohybu, doslova letí ohromnou
rychlostí oním vesmírným
prostorem, a právě toto vytváří efekt
rudého posuvu. Jestliže se tedy byť jen v
teoretické rovině Universum nerozpíná,
musí být rudý posuv způsoben absolutně
něčím jiným! Rychle
pohybující se Zeměkoule svou vibrací a
pohybem v před, může do jisté míry
vytvářet tento zdánlivý dojem, že se
kosmos rozpíná, čili expanduje.
Samozřejmě
se pohybujeme v dimenzi naprostých spekulací a
fantaskních představ, ale takové byly snad i
Einsteinovy myšlenky o možnosti
cestování v čase, takže proč nepovolit uzdu
svobodné fantazii? Kdyby se ale ona bizarní
představa jednou v budoucnu potvrdila, nikdo poté by již
nemluvil o ledajaké fantazii, že!
Na námitku, že tak obrovskou rychlost jenž by musela
Zeměkoule, tahle v uvozovkách kosmická loď
vyvinout, aby rudý posuv bylo možné vůbec
pozorovat, není v žádném
případě reálné, poněvadž by
šlo o nepředstavitelnou „hyper
rychlost“, kterou by jakýkoliv živočich na
této planetě (lodi) musel nějak pocítit,
odpovím velmi stručně, že nemusel. Při velikosti
této planety (Země) nejsme schopni nikterak
vnímat ani její rotaci, tak proč by jsme měli
postřehnout i její pohyb vpřed, napříč
tímto neprobádaným
vesmírem.
Jestliže
tedy proplouváme podle této představy
oním kosmickým světem, musela by potom s
námi cestovat i celá naše
planetární soustava, včetně těch
velkých planet – jako je Jupiter, Saturn, Merkur,
ale i hvězda slunce, a to není z jakéhokoliv
hlediska realizovatelné, čili možné!
Cestování celé sluneční
soustavy není vskutku z technického pohledu
člověka proveditelné, ale pro jiné mnohem
vyspělejší životní formy, to
nemusí být až takový
zásadní neřešitelný
problém, takže ani tuto možnost nelze předem
zamítnout.
Je totiž více než pravděpodobné, že
celá tato planetární soustava,
která je lidstvem od nepaměti pozorována, je
výtvorem simulujícího
„Hologramu“, technologie jež
využívá určitého druhu předem
naplánovaného klamu. Francouzský fyzik
„Alain Aspect“ provedl v roce 1982 experiment, jenž
připouští existenci
vesmírného hologramu. Tento vesmír se
totiž na základě tohoto pokusu (z roku 1982),
chová identicky stejně jako hologram, což mění
náš celkový pohled na tento svět i na
tento všudy přítomný
vesmír.
Z
pohledu vesmírného plavidla (Zeměkoule) je tato
teorie tím nejpřesvědčivějším
řešením, jak vysvětlit
cestování této sluneční
soustavy společně s naší Zemí.
Cestujeme pouze my, tedy tahle-ta kosmická loď
jménem „Země“, a vše
ostatní co je kolem nás, stojí pevně
na svém místě, neboť astronomickými
dalekohledy pozorujeme jenom to, co je nám tímto
vesmírným gigantickým hologramem
umožněno. Kam a proč směřuje tento obří kosmický
koráb, za předpokladu že je tato planeta tou
vesmírnou lodí, není vůbec
snadné domyslet.
Jedno ovšem jisté je, až dorazíme na
ono místo určeného cíle
(přistání), budeme zažívat zcela
nevídané, ba přímo tajemné
jevy. Na konci této dlouhé cesty, nebude již
více hologramu zapotřebí, což způsobí
poznání tohoto skutečného a hlavně
nefalšovaného světa, který se z jeho
probuzení, v té plné své
nádheře, možná i hnusu, všem
přítomným lidem na vlastní oči
odhalí. Toto je ovšem uskutečnitelné
jen za předpokladu, že se my lidé vzájemně do
této doby (než dorazíme na místo
nám předurčené) nezničíme. Jsme sice
ustavičně chráněni proti veškerým
vesmírným hrozbám, ale nezapomeňme
prosím na to, že nejsme chráněni sami před sebou!!
KONEC