Řekněme, že dokonalost se snoubí se skromností a dobrosrdečností rezonující s empatičností člověka, do níž náleží láska a harmonie, vnitřní mír a klid v duši. Kdo chce tedy dojít k dokonalosti, měl by se držet výše uvedených ctností! V těchto proměnlivých časech je nanejvýš nutné, abychom my všichni začali na sobě pracovat, vyslovovat pozitivní přání, která v nelehkých dobách překonávají potíže světa, co se na nás valí ze všech stran. Vyslovené přání je konsekvencí kladně vnímaných barev, čímž takovéto astrální záření, umožňuje dosáhnout úspěchu nebo zázraku, za předpokladu, že to jsou přání ve prospěch celku, čili kolektivu z něhož pochází život a prameny zdraví.

---

Když se člověk narodí, není v něm o nic víc než malá dávka přání, ale s tím jak lidská bytost roste a dospívá, začne náhle v sobě pociťovat větší touhy z nichž se postupně rozvíjejí neskromné požadavky. Uvědomme si prosím, že slovo požadavek nevyzařuje barvu pozitivního přání! Aura požadavku je totiž obestřena černým zabarvením, které doléhá až k temnotě a stínům nepropouštějící světlo, obecně řečeno k egoismu. Jaký druh přání souzní s čistotou a leskem láskyplných barev, aby se z bezelstného přání nevyklubal prachobyčejný požadavek? Odpověď nám na tuto otázku poskytuje třetí slovo, čímž je - POTĚŠENÍ!

Jestliže ze svého potěšení nebudou mít užitek i jiní lidé, popřípadě další živé bytosti, potom nejde o radost v pravém slova smyslu, ale spíše o osobitý prospěch. Abychom mohli dojít ke skutečnému potěšení, musíme jej sdílet my všichni, a tím se z potěšení stává nesobecký akt altruistického charakteru.

Pokud v sobě objevíte niterné přání nezištně pomáhat, což není zcela jednoduchá záležitost, protože dobrotivost se musí v lidech krůček po krůčku rozvíjet a pěstovat, v tom případě máte blíže k barvám a smyslu coloria. Ve všech lidech převažuje nedokonalost, to ovšem neznamená, že se s tím nemůžeme, každý po svém nějak vyrovnat.

Colorium je pomocnou rukou a laskavým hlasem Matky přírody, kterou bychom měli následovat, pakliže chceme přežít. Z tohoto důvodu je rozumné hledat cestu přímo ke coloriu, čili k barvám života, neboť tahle květina je živoucím důkazem Moci barev a vůní rostlin, které když rozkvetou, stávají se nepřehlédnutelnou dominantou interiéru.

Jaké nesobecké prosby si přát…?

Voda je život, o tom není pochyb, proč bychom si neměli přát nezkalenou čistou vodu, která nás vždy v parném dni osvěží. Bez čistého vzduchu můžeme přežít jen několik minut, takže si přejme nezamořený vzduch bez toxinů a dusícího kouře. Kvůli civilizačnímu hluku se nám nedostává spánku, strašlivému rámusu jsme nemilosrdně vystaveni. Ticho je lék, proto si dopřejme klid a mír a především ticho.

Mentální energie zla, společně přeměňme na lásku a úctu k životu, protože s tímto elánem nalezneme cosi, co v této realitě delší dobu postrádáme. Až to něco neznámého znovuobjevíme, nebudeme možná už žádná přání potřebovat, ovšem do té doby si přejme skromná přání, která nás spasí před záhubou a koncem světa, jemuž se můžeme s trochou štěstí a s pomocí Coloria, vyhnout! Žijme s klidnou duší a láskou v srdci, neboť jsme děti přírody a barev nepojmenovaného mystéria. S tímto úsilím a přáním rezonuje výňatek z tohoto románu - KONEC VESMÍRNÉHO ČASU: 

„Těchto nepochopitelných příkladů existuje bezpočet, proto jsem nemohl tohle vše srozumitelně vysvětlit. A věřte, že ani já šílenost dávnověku dodnes nechápu, i když jsem v tomto období nějaký čas doopravdy pobýval! Každopádně je ta doba zla očividně pryč, a mým nynějším úkolem je předání důležitých informací ze starého světa do této nové existence, abychom tady v této rajské zahradě nikdy nezapomněli na starou modrou planetu Zemi, ale i na příkoří spojené s terorem a vykořisťováním, které se bohužel na této modré perle taktéž odehrávalo. Jestliže nezapomeneme na zlo, máme skutečnou naději, že se už nebude nikdy opakovat!„ Jestliže v níže uvedeném příběhu pocítíte sílu barvy, nebo alespoň nějaké emoční vibrace, je zřejmé, že na vás COLORIUM zapůsobilo, poněvadž ho vnitřně pociťujete, a to je směr do jeho otevřené náruče, kam bychom měli spěchat, dokud je čas! Něco se má stát (!) - Žalm 104:3 (Mezi vodami si kleneš síně, z mračen si vůz činíš a vznášíš se na perutích větru).

---

---

Když padá k zemi borovice...

Kdysi dávno lesní šiška na stromě žila, na koruně vysokého stromu se neustále rozvíjela. Byla to dcera vzácné borovice, statného stromu s vůní opojné pryskyřice. Do dáli ustavičně hleděla, svému vnitřnímu hlasu a pudu naslouchati nechtěla. Co se stalo, čtěte dál, dozvíte se níže opodál... 

Jednou na podzim vtrhla do lesa vichřice, šišku hned odnesla jak zrnko pšenice. Nesmírnou touhu k životu však měla, díky tomu se její semena po krajině rozletěla. Jedno semínko, v lesní půdě se zachytilo, jeho růst to v mžiku podnítilo.

V semínku malém se sám život probudil, načež mu vyrostly kořeny, které z jadýrka malého stromeček stvořily. Sucha a holomrazy, každý strom jednou zažije, ale jen Bůh ví, jak vše skončí, zdali borovička tyto nástrahy přežije?

Kapky vody semínko k životu probudily, čímž borovicovou pryskyřici oživily. Borovicové jehličí a větve, rostou věru pomalu, je těžké dobrat se na vrchol, mezi stromy nahoru. Než vzejde z borovice úchvatný strom, osmdesát let uslyšíme kostelní zvon.

Je tomu už osmdesát let, kdy borová šiška dopadla na měkký mech, dnes tu místo šišky titán vyčnívá, dominanta hor se z něho zrodila. Strome vzácný, králi lesa, borovice nádherně hnědá, potká tě nepřízeň pokáceného lesa? Impozantně se vznášíš nad obzorem, nelze přehlédnout, že jsi neobyčejným stromem.

Kdyby stínu tvého nebylo, vody by nám ubylo, o vedru ani nemluvím. Kdo vůbec netuší, za co jsme ti vděčni, nechť navštíví Saharu, a začne se mu stýskat po přívalovém dešti. Blesky a požáry borovice překonala, kůrovec ji nezahubil, čeho by se obávala?

Jednoho dne dřevorubec do lesa vstoupí, vše se záhy strachy třese, před zubatou pilou však borovice neuteče. Život je víc než krutý, smutnou pravdu přiznávají i lesní duby, není těžké vymýtit kus háje, teprve až za sto let vyroste na této mýtině, kousíček přírodního ráje.

Motorová pila po lese vrčí, její rámus přeslechnout nelze, benzín je cítit ve vzduchu, a smrtka lidem směje se! Proč asi? V lese už zavládl hrobový klid, lesní dělník na motorovou pilu hraje svůj oblíbený hit. Borovice krásná, pila začíná do tvého kmenu řezat, co s tím můžeš dělat?!

Ze stromu už vytéká lepkavá smůla, z dohledu zmizela i její borová kůra. Piliny létají po okolí, není místa, kde jich vidět není. Oznamují světu strašnou zprávu, osmdesát letokruhů už je v Pánu. Poslední zbytky a vteřiny vztyčeného kmenu, nemohou vzdorovat násilí a bezmocnému hněvu, ocel v řezu kvílí, strom bolestí šílí, dokonáno jest, ŠACH-MAT, konec je tu v dohledu, borovice spadla k zemi, kamsi směrem k severu.

Je to už dávno, kdy ze semínka osmdesát let strom vyrůstal, že po něm v lese nezůstanou ani třísky, v této múze nikdo nečekal! Až budete jíst nanuk z obchodu, věřte, že to není obyčejná zmrzlina, neboť je v něm duše lesa, jenž byla kýmsi zmařena. To je příběh krásné borovice, kterou jsme bez bázně a hany, na obyčejné dřevo rozřezali. Co z této zkušenosti vyplývá? Stromy a příroda, to je naše rodina! Kdysi dávno lesní šiška na stromě žila, na koruně vysokého stromu se neustále rozvíjela. Byla to dcera vzácné borovice, statného stromu s vůní opojné pryskyřice. Do dáli ustavičně hleděla, svému vnitřnímu hlasu a pudu naslouchati nechtěla. Dál ten příběh dobře znáte, jak s ním naložíte, to pocítí stromy a všechny borovicové háje.  To byla názorná ukázka toho, jak lze se silou coloria pracovat! Absolutně vše, co velebí život a jeho neskonalou nádheru, posiluje principy hvězdného malování, což jsou barvy odhalující realitu od neskutečna. Pokud budete text o barvách života šířit, pochopili jste mysterium barevnosti, která nás může probudit z černobílého spánku, jehož neblahé účinky, působí negativně na mentalitu lidského ducha. Colorium je cesta i lék... 

---

---