Lidské myšlenky jsou vskutku fascinujícím výtvorem našeho nevědomí, proto jsou nevyčerpatelným pramenem všech možných představ a vizí, které v našem mozku neustále tečou jako voda v řece, a tím se pomyslný tok veškerého myšlení zhmotňuje do přítomného času, v němž pak dochází k shlukování subatomárních částic, jež jsou posléze exponovány do všudypřítomné reality. Sice nevíme odkud k nám přicházejí, co je řídí ani ovlivňuje, zato však zcela bezpečně víme, že tu jsou s námi od nepaměti, tedy od té doby, co člověk kráčí po této nádherné planetě.

Nelze je potlačit, ba ani omezit, tudíž představují v lidském životě DOBRO a ZLO, a z těchto dvou myšlenkových proudů poté pronikají do reality famózní umělecká díla (stavby), nebo destrukční postoje vymykající se logice a zdravému rozumu. (Pozn. zastávám názor, že vesmír je výsledkem nadpřirozené MYŠLENKY, do níž byl vdechnut samorozvíjející se koncept života, v němž panují podmínky polarity, tj. dobro a zlo, tma či světlo, plus nebo mínus, jinak esoterickým jazykem řečeno - Jin a JANG

---

Bez nich bychom žili pod širou oblohou

Kdybychom neměli žádné myšlenky, svět by už nebyl tím, čím je dnes! Z tohoto úhlu pohledu jsou základem lidského vzestupu, zatímco v těchto časech přispívají naopak k civilizačnímu úpadku, z kterého se jednou paradoxně může zrodit diametrálně odlišná a hlavně vyspělejší civilizace - posuďte sami. Jednoduše řečeno, myšlenky jsou vyjádřením všeho možného, neboť to ony stvořily leckteré moderní vymoženosti, které v běžném životě využíváme, tj. například domácí elektronika, dopravní prostředky, telekomunikační technika atd.

Proto pohleďme v tomto článku na myšlenky z oné nadčasovosti, neboť tyto mozkové impulsy utvářely vzhled námi obývaného prostoru a reality. Níže se ještě dozvíte o myšlenkách, které svou vibrací mohly tento svět o ledacos obohatit. Bohužel, kvůli jejich nadčasovosti se nedokázaly ve společnosti prosadit.



Pokud navštívíte francouzskou metropoli Paříž, nepochybně tam spatříte tyčící se do nebe železnou věž, která sem ročně přiláká cca šest milionů turistů z různých koutů světa. Z dnešního pohledu bychom mohli konstatovat; kdyby nestála v hlavním městě Francie tato železná stavba – Paříž by nebyla Paříží!

Vskutku, tato pompézní vyhlídková věž se jeho tvůrci opravdu povedla, když se stala nedílnou součástí kulturního města ležícího na Seině. Architekt a stavitel této věže - Gustave Eiffel, dokázal svým tvůrčím nápadem natolik předběhnout dobu, že se jeho myšlenka zhmotnila do reality, čímž se stala věčným symbolem hlavního města galského kohouta.

Jenomže dnes málokdo ví, když se roku 1887 začalo s její výstavbou, že se proti tomuto architektonickému klenotu pozvedl u místních obyvatel nevídaný odpor, který vyústil v protesty. Umělci psali různé petice, aby se přestalo s výstavbou plechového monstra, jak byla Eiffelova věž ještě před jejím dokončením nazývána.

Ve veřejnosti v této době převládal názor, že křehký skelet z oceli při výšce 300 metrů, může snadno padnout k zemi. V deníku Le Temps byl Eiffel dokonce obviněn z toho, že chce tímto sloupem sešroubovaného plechu, zohyzdit a zneuctít Paříž. Kupříkladu spisovatel Guy de Maupassant, jeden z největších odpůrců Eiffelovy věže, později se stal jejím pravidelným hostem, když tam v prvním patře navštěvoval nově zřízenou restauraci. Tuhle náhlou změnu v jeho postoji odůvodnil tak, že je to jediné místo v Paříži, odkud se na věž nemusí dívat.


Z toho plyne jedno zajímavé poznání; nejkritizovanější stavby a myšlenky se trvale usazují v nadčasovém chrámu věčnosti. Zatímco společensky uznávané a nikým nezpochybňované ideje, jsou z hlediska času jen odpadem končícím v nicotě. Vzpomeňme v tomto kontextu na projekt architekta Jana Kaplického, jehož kontroverzní záměry na stavbu Národní knihovny ve tvaru chobotnice, vyvolaly obrovskou nevoli a odpor široké veřejnosti. Na první pohled to byla šílená konstrukce s křiklavými barvami, nezapadající do historického rázu staré Prahy.

Ještě k tomu dodám, kolik obdobně „moderních“ budov narušujících integritu staré Prahy, bylo během dvaceti let postaveno?! Není vám podezřelé, proč se nevzedmul proti současné invazi modernismu stejný odpor veřejnosti i politiků, jako v případě navrhované chobotnice architekta Jana Kaplického, ve které měla být umístěna Národní knihovna českého národa?

Musím se přiznat, že Kaplického tzv. BLOB vyvolává pocit kýče, ale přesto přitahuje! Nejspíš proto vzbudil tak obrovský zájem, ať už v tom pozitivním nebo negativním slova smyslu. Z tohoto pohledu je možné dospět k názoru, že naše hlavní město možná přišlo o novodobou dominantu, která se mohla ve světě proslavit podobně, jako Eiffelova věž v Paříži. Mějme stále na paměti, že to, co je nejvíce zavrhované a vzbuzuje nevoli, po určitém čase vykazuje tu nejvyšší možnou hodnotu, ať se to týká čehokoliv! 


Perla moderní architektury, která neměla ustláno na růžích

Australský kontinent je v porovnání s jinými částmi světa, velmi neobvyklým světadílem, kde se můžeme setkat s nevšedními zvířaty a rostlinami, které se jinde než u protinožců nevyskytují. Za zmínku stojí uvést alespoň klokana, koalu, ptakopyska nebo tasmánského čerta. Tato zvířata reprezentují celou Austrálii a její pozoruhodnou přírodu, přesto si však turisté spojují tento kontinent se zcela odlišným symbolem, který stojí v popředí před ostatními ikonami tohoto zajímavého světadílu.

Na všech možných turistických fotografiích a prospektech o Austrálii, je vyobrazena slavná Opera v Sydney, která byla slavnostně otevřena v roce 1973. Ještě v prvních letech krátce po dostavbě tohoto úchvatného díla, ani ve snu nikoho nenapadlo, že zrovna kulturní centrum se stane nejvyhledávanějším místem a atrakcí v Austrálii.

Operu v Sydney navrhl dánský Architekt - Jørn Utzon, který zvítězil v mezinárodní soutěži s tímto skvostným nápadem, jenž dnes patří k novodobému divu světa! V roce 2007 byla Opera v Sydney zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. To se stalo ještě za života pana architekta Jørna Utzona, který byl jediným žijícím projektantem, jenž se dožil takového prestižního ocenění! To je vskutku úctyhodné, nemyslíte?

Je pravdou, že nedohlížel až dokonce na realizaci tohoto stavebního plánu, protože se Utzon po roce 1965 dostal do konfliktu s tehdejším ministrem veřejných prací Davisem Hughesem, kvůli rozpočtu a financování náročné stavby. Proto opustil Austrálii, což mu pokazilo pověst a zabránilo v získávání dalších velkých zakázek. Teprve až po přelomu století získal Utzon - Pritzkerovu cenu za rok 2003, čestné občanství a čestný doktorát a také Australský řád. Znovu připomenu, že na počátku všeho je jiskra v podobě myšlenky, z níž vzešla kromě jiného také dominanta a symbol Austrálie.


Ve vodě je síla, to už věděli naši předkové

Voda je život, o tom není pochyb! Naši předkové si dobře uvědomovali, že voda není jen nezkrotný živel nebo tekutina k pití, ale také významný prostředek jehož lze využít k přepravě. Vikingové na svých lodích dopluli až do Grónska, možná i na sever amerického kontinentu, a to díky vodě, neboť ta vytváří propojení mezi jednotlivými pevninami.

Starořímské akvadukty transportovaly pitnou čistou vodu z horských oblastí do míst, kde byl nedostatek vody a vláhy. Dostatečně velké akvadukty byly zas využívané k přepravě surového dřeva a jiného materiálu. Kupříkladu na Šumavě byl postaven důmyslný vodní kanál, který sloužil k plavení dříví od roku 1793 do roku 1962. Díky Schwarzenberskému plavebnímu kanálu se topné dřevo dostávalo tou nejjednodušší cestou, do tehdejší habsburské metropole, tedy do Vídně.

O čem to vypovídá? Naši předkové si byli dostatečně vědomi toho, jaký potenciál jim k přepravě voda poskytuje. Takže je velice podivné, proč v dnešních časech, ve kterých žijeme již teď na úkor budoucnosti, kvůli vyčerpaným energetickým zdrojům, nevyužíváme dostatečně vodních sil k úspoře paliv a pohonných hmot, dokonce i vody samotné.


Některé myšlenky neumírají, protože jsou času-vzdorné

V tomto článku bych vám rád představil myšlenku, která má své počátky už ve středověku. Jedná se o propojení Dunaj - Odra – Labe. Rovněž tento návrh rozděluje společnost na dva nesmiřitelné tábory, ale to pořád nic nemění na tom, že tuhle ideu lze zařadit do mnou zmiňované nadčasovosti, která předběhla svou dobu o neskutečných 700 let, protože již Karel IV. se pokoušel vybudovat vodní cestu Dunaj - Vltava - Labe.

Nejsem zastáncem megalomanských projektů, nicméně v tomto případě nejde o megalomanii, ale o vodní dopravu, která patří vůbec k těm nejšetrnějším vůči životnímu prostředí. Nadměrné náklady jsou dnes častou příčinou četných dopravních nehod, zbytečných dálničních uzavírek, vysokých nákladů na přepravu a bezpečnost, ale i jiných komplikací. Tyto předestřené problémy se však netýkají vodní dopravy!

Investice do vodních cest a koridorů mají celonárodní význam, protože při jejich výstavbě se musí vyčistit zanesená koryta řek, což výrazně zvyšuje protipovodňovou ochranu. Dočetl jsem se, že se v projektu vodního koridoru Dunaj - Odra - Labe, počítá i s retenčními zásobníky, tudíž bychom mohli v období sucha čelit nedostatku vody v řekách.

O tom, jaké vyžití poskytují vodní cesty nemá smysl ani hovořit, jen tak pro představu uvedu, že 7200 kilometrů vodních cest nalezneme ve Francii, a tyto plavební spojnice lákají tisíce turistů z celého světa k nezapomenutelným toulkám po vodní hladině. Jenomže vodní koridor... Dunaj - Odra - Labe, nabízí toho mnohem víc, než jen odpočinek a radovánky na vodě. Pokud bychom však zrealizovali výše uvedený vodní koridor, měli bychom tak poprvé v historii napojení na moře!

Přínos pro naši ekonomiku je taktéž nezanedbatelný! Příliv turistů obdivujících ČESKÉ i MORAVSKÉ pamětihodnosti, to by jen zvýšilo atraktivitu našeho státu. Tato pozitiva je zapotřebí vůči případným potížím s výstavbou, určitě zohlednit. Chopí se státní správa takové příležitosti a podpoří výše uvedený koridor? Pomohou naši politici uskutečnit tuto nadčasovou myšlenku, která nám neustále připomíná odkaz, na vzdělance a zakladatele nejstarší české univerzity - Otce vlasti Karla IV. Je známo, že voda zesiluje ekologické cítění, tak proč ho tímto projektem neposílit?

Samozřejmě, každý zásah do krajiny přírodu něco stojí, to nelze popřít, jenomže v tomto případě se nám naskýtá možnost výběru, vybrat si z nejhoršího to nejlepší! Civilizační vývoj nelze zastavit, budujeme mnohamiliardové dálniční a železniční koridory, tak proč se tedy projednou nerozhodnout ekologičtěji? Co se asi stane s touto nadčasovou myšlenkou?

Pokud to ještě nevíte, připravené plány na tuto významnou investici pro ČR, ve svém volném čase v zájmu budoucnosti našeho národa do sebemenších detailů, precizně vypracoval ostravský architekt Augustin Milata. Otázkou však zůstává, jestli vodní koridor zpřístupňující Čechům moře, neskončí kvůli omezenosti, ale i nedostatečné prozřetelnosti, stejně jako Kaplického chobotnice, kterou už můžeme obdivovat nebo kritizovat, pouze na papíře jako náčrt neuskutečněné myšlenky.


Přicházejí z jiných sfér

Chápu, že nadčasovým myšlenkám nemůže kdekdo rozumět, tím spíš bychom si měli vzít dobrý příklad z toho, čím vším si musela projít výstavba Eiffelovy věže, anebo Opera v Sydney, atp. Na těchto všech uvedených příkladech je totiž patrné, že neobyčejné myšlenky neumírají, akorát se občas z času na čas přesouvají do jiných dob a podob, aby posléze vykvetly jako růže po dešti.

Nadčasové myšlenky se těžko prosazují, neboť jsou příčinou nevysvětlitelného strachu a obav, protože nezapadají do přítomnosti, tudíž vyvolávají časté konflikty ve společnosti. Jedno však musím podotknout, jestliže se nadčasové myšlení v přítomnosti prosadí, stává se z něho dokonalost sama, a to je atribut patřící výhradně Bohu. Nepocházejí náhodu tyto neobyčejné (nadčasové) myšlenky od této nadpřirozené entity, čili od Boha? Neříká se jen tak pro nic za nic: Má talent od Boha!

---

Z toho lze vyvodit pouze jediný možný závěr: nadčasové myšlenky mohou vypadat pomateně, nebojím se tvrdit nedostupně, ba přímo skandálně, což zesiluje nevšední názor, že nepocházejí z našeho světa, a právě tohle posiluje moje přesvědčení, že bychom je neměli vůbec přehlížet ani zamítat, zvlášť když jde nejspíš o pomoc z takzvaných „VYŠŠÍCH SFÉR“. Jaký svět mám v tomto kontextu vlastně na mysli, to raději ponechám na čtenářově objektivním úsudku.

---

---