Vracíme
se tam, odkud jsme přišli, i takto lze nazírat na
smrt, která je součástí
přirozeného života. Pouhé
pomyšlení na odchod z tohoto světa, způsobuje
komukoliv oprávněný strach a obavy,
zejména těm lidem, co nevěří v reinkarnaci či
posmrtný život! Z racionálního
hlediska je smrt definitivním koncem všeho, jde
prý o stav z kterého nevede cesty zpět do
původní existence. Ale je tomu tak doopravdy?
Není
všechno takové, jak se na první pohled
zdá...
Tomuto
poněkud obskurnímu tématu se věnoval
bezmála před třemi sty lety francouzský ranhojič
Pierre-Jean de Monchaux, který ve své knize
vydané roku 1740 „Anecdotes de
Médecine" popsal jako první osobité
zkušenosti se smrtí a jejími
neobvyklými projevy.
Sem můžeme zařadit nevysvětlitelné případy, jež
se týkají záhady
vzkříšení. S fenoménem
vzkříšení (slovo
vzkříšení
pochází z řeckého výrazu
– anastasis, což znamená
„vzbuzení“ nebo doslovně
„opětovné vstání“)
se setkáváme v mnohých
náboženských písemnostech, na
prvním místě zde musím vyzdvihnout
Bibli, respektive Nový zákon.
Svědectví
o tom, že je možné obelstít konec života, to mimo
jiné dokazuje Matoušovo evangelium, kde se
dočítáme o Synu Božím,
který v nepředstavitelných mukách
zemřel na golgotském kříži, aby
posléze třetího dne překonal všechny
přírodní zákony a vstal z
mrtvých. V tomto ohledu budou ateisté
namítat, že vzkříšení
člověka je z dnešního pohledu čirý
mýtus pocházející z dob
dávnověku, který by pod lupou vědy nemohl
obstát. Nicméně, dovolím si oponovat
tím, že není všechno
takové, jak se na první pohled zdá!
To,
že
je život sám o sobě jedna velká
záhada, je snad každému jasné, ale
zavírat oči před tím, co nemohou
popřít ani vysvětlit samotní vědci, to je
stejné jako bychom nesouhlasili s tím, že je Země
kulatá! Co si máme o smrti a
vzkříšení myslet? Pokusím
se níže v tomto článku vysvětlit, abychom o něco
lépe porozuměli tajemství, které by
nám mělo objasnit
následující vývoj
„při zemi“ se pořád
držícího moderního člověka.
Osudem života nemusí být jen smrt
Nejsme
výtvorem ledajaké náhody, jak
ustavičně vědecká komunita prohlašuje, protože
jsme povstali z aktu sblížení,
spojením muže a ženy za účelem reprodukce,
přirozeného rozmnožování,
které chrání náš
biologický druh před vyhynutím. Takto jsme byli
stvořeni, stejně tak jako ostatní tvorové na
této životem hýřící
planetě.
V tomto směru se nemůžeme opřít o náhodu, jak
jistě chápete. Proto jsem přesvědčen, že o budoucnosti toho
či onoho jedince, je už předem rozhodnuto, neboť jsme
všichni předurčeni k takzvaným
„vyšším
cílům“.
Každý
máme na tomto světě své přesně
vytyčené poslání, proto bychom měli
dostát svému osudu. Nadarmo se
neříká: „svému osudu
neunikneš“. Údělem lidstva je
tím pádem jeho spirituální
povznesení, protože žijeme v jakési
amnézii, která nám
zakrývá výjimečnost našeho
rodu. Jakou jedinečnost mám v tomto případě na
zřeteli? Jde především o naše
nadpřirozené schopnosti, tj. telepatie, jasnozřivost,
telekineze apod., to jest nadání s
kterým pronikáme nad úroveň tohoto
pozemského bytí.
Nemůžeme
si donekonečna nalhávat, že vývoj na
této planetě nepodléhá této
skryté nadpřirozenosti, kterou lze s trochou
nadsázky připodobnit k jakési
vesmírné evoluci, což je opak Darwinovy teorie o
původu druhů, o níž se opírá
soudobá věda. Jenomže jak se zdá, osudem
našeho života nemusí být jen
zánik a odchod z tohoto světa, jelikož do konceptu života
patří kromě jiného také
vzkříšení, o kterém se
zbytečně nepíše ani nemluví,
především kvůli strachu z
neznámého.
Věci
mezi nebem a zemí jsou z mnoha příčin
popírány, v tomto kontextu nezapadají
do atmosféry těchto dnů, protože tyto záležitosti
osvobozují duši od civilizačního ruchu
a psychického strádání.
Kdyby se někdy potvrdilo, že lze vzkřísit mrtvá
těla, tak bychom se o něco blíže posunuli k
uvědomění si našeho stvoření. Z
jiného úhlu pohledu můžeme s úspěchem
poodkrýt zadání, odkud kam směřujeme,
nebo jaký smysl má existence.
Neskutečné příběhy s neskutečným koncem
Jak
jsme se již dozvěděli výše, smrt
nemusí být posledním
„mezníkem“ v lidském životě,
což není jak vyplývá z
četných historických pramenů nic
neobvyklého. Ježíš Kristus je snad
ztělesňujícím důkazem tohoto divu; jednak
vzkřísil čtyři dny starou a v rozkladu
zapáchající mrtvolu, čili
svého přítele Lazara, ale v prvé řadě
svou silou osobnosti dokázal pokořit
neúprosné zákony přírody,
když po trýznivém mučení a
následném ukřižování
povstal zázračně z mrtvých. Přestože se tenhle
příběh odehrál před dvěma tisíci lety,
tak jsou v lékařské literatuře
zdokumentovány podivuhodné události o
lidech, co se ze smrti probudili k životu.
V
Brazílii se odehrál
mysteriózní případ, který
otřásl celou touto zemí. Malý Kelvin
Santos přestal zčistajasna v nemocnici během léčby pneumonie
dýchat. Chlapec skonal a lékaři ho
prohlásili za mrtvého! Ostatky
zesnulého byly proto vydány jeho rodičům,
kteří uspořádali v jejich domě
smuteční rozloučení. Hoch byl mezitím
vystaven v otevřené rakvi. Ovšem hodinu před jeho
pohřbením se událo něco bizarního, co
vyděsilo truchlící rodiče.
Domnělá mrtvola chlapce se nečekaně probudila k životu,
chlapeček se posadil a požádal svého
nechápajícího otce o trochu vody.
Rodiče v tu chvíli propadli
nevýslovnému pocitu štěstí
nad zázrakem, který se přihodil jejich synovi. I
když tento příběh happyendem neskončil, protože se
oživlé dítko vrátilo znovu do rakve
jako předtím, a v ten okamžik bylo z
neznámého důvodu opět mrtvé, tak jsme
se stali svědky tajuplného úkazu,
který se týká podstaty
stále neobjasněné existence.
Zajímavý
případ se také odehrál ve Virginii.
Paní Thomasová utrpěla dva infarkty, v důsledku
čehož této ženě selhalo srdce. Jakmile lékaři
zjistili, že její mozek nevykazuje žádnou
aktivitu, nebylo již více pochyb o tom, že nastala smrt. U
pacientky byla diagnostikovaná posmrtná ztuhlost,
neboli - Rigor Mortis. To je označení pro změny, ke
kterým dochází v mrtvém
těle krátce po smrti. Ovšem k úžasu
všech lékařů se tato žena nečekaně probudila k
životu, a začala se svým okolím komunikovat.
Následující
událost, jež se odehrála na
čínském venkově byla
obzvlášť tajemná. S
poraněním hlavy byla doma nalezena mrtvá žena.
Její tělo bylo ještě téhož dne
umístěno do otevřené rakve. Den před pohřbem
však vesničané zjistili, že uvnitř rakve nikdo
není. Kdo by tak asi mrtvolu staré ženy chtěl
ukrást, každého v tu chvíli jistě
napadlo? Napjatá situace by se proto dala v této
dědině krájet nožem.
Pátrání po zmizelé mrtvole
započalo ihned.
Ale jaké překvapení nastalo, když tuhle
údajně zemřelou stařenku nakonec objevili v jejím
domě, nutno dodat, že zcela zdravou a živou. Nic
netušící paní seděla v
kuchyni, protože jí ze spánku údajně
probudil nesnesitelný hlad. Zajímavý
případ s ještě
zajímavějším koncem, že!
Zvítězit nad smrtí nemusí vždy jen
člověk, dočítáme se i o zvířatech, co
dokázala přemoct vlastní
úmrtí, aby se takříkajíc
vrátila z druhého břehu do života.
Takový byl příběh kocoura, kterého
nešťastně srazilo auto. Jeho majitel už se smířil
s tím, že jeho čtyřnohý kamarád navždy
opustil tento svět, a proto jej s velkým
zármutkem pohřbil.
Avšak pět dní poté co byl kocour
zakopán, se domácí mazlíček
musel probrat k životu, neboť přišel rovnou ze
záhrobí zpět ke svému majiteli,
který nevěřil svým vlastním
očím. Udál se snad v tomto případě
zázrak, nebo nám uniklo něco
důležitého, čemu doposud nedokážeme porozumět?
Co na to věda?
Anesteziologové se shodli na tom, že
modernější medicínské
přístroje posouvají hranici mezi životem a
smrtí stále kupředu, což může zanedlouho
vyústit až v revoluční náhled na smrt
a její zákonitosti. Dokonce i Světová
zdravotnická organizace (WHO) se snaží nově
definovat dosavadní názor na smrt.
Co
je
to vlastně smrt? V nemocnicích jsou zpravidla
lidé prohlášení za
mrtvé, jakmile se u nich neprokáže činnost srdce
a dýchání, zorničky
nereagují na světlo, případně když
není lékařskými přístroji
prokázaná mozková aktivita.
Jenomže podle některých odborníků, jsou
mnohá úmrtí lékaři
prohlášena předčasně, poněvadž se nesleduje tělo
pacienta dostatečně dlouho, aby bylo možné
správně posoudit, zdali ke smrti došlo nebo ne.
Každý pacient s diagnózou smrti, by tak měl
být pozorován nejméně po dobu pěti
minut, což se neděje! V některých státech byl
kvůli tomu navržen až 20 minutový dohled nad
zemřelým pacientem, zvlášť pokud
má dojít k transplantaci orgánů.
Nejnovější výzkumy v
poskytování první pomoci jednoznačně
dokazují, že v oblasti oživování
budeme muset ledacos přehodnotit, zejména dobu resuscitace.
Také se zjistilo, když není mozek po určitou dobu
kyslíkem vyživován, tak
nedochází k okamžité smrti, jak se do
této doby předpokládalo. Mozek prý
přechází do nespecifikovaného stavu
hibernace, tudíž ho lze i po delším
čase restartovat, znovu jej dovést k vědomí.
Není
divu, že se s těmito nově nabytými poznatky,
začíná v oblasti záchrany
lidských životů značně experimentovat.
Využívají se
propracovanější postupy, které mohou
zdánlivě mrtvého pacienta přivést opět
k životu.
V této souvislosti se často hovoří o metodě
postupného ochlazování, kdy je
organismu (tělu) snižována teplota na 32 stupňů, aby se
poté mohlo přistoupit k
úspěšnému oživení člověka,
jehož se bezprostředně dotkla smrt. Obdobné
téma o životě, který smrtí
nekončí, naleznete také v tomto
souvisejícím článku: http://www.odrazy-tajemna.wz.cz/Vzestup.html
Dosavadní způsob
myšlení je
nám v cestě za poznáním
překážkou!
Co říci na závěr? O
vzkříšení a smrti si můžeme myslet
cokoli, protože těmto dvěma faktorům jsme denně vystaveni, tedy na
milost a nemilost. Domnívám se však,
že tahle záhada nějakým způsobem rezonuje s
vytracenými dějinami lidstva, dost možná i jeho
nepochopenou historií, která sahá až
ke starému Sumeru, popřípadě ještě
dále, tam kam oko dnešního člověka
nedohlédne. Nelze totiž vyloučit, že v oněch
pradávných časech, smrt jako taková
podle současných vědeckých
kritérií, takřka neexistovala!
Jestliže
se staré národy v dávnověku
dožívaly průměrného stáří
pět seti let, to se dočítáme např. v knize
Genesis (Adam, Šét, Henoch, Noe a
Metuzalém - všichni se dožili až devět seti let),
tak je zřejmé, že mezi dnešní a
biblickou dobou není asi něco v pořádku.
Co z toho lze vyvodit? Uvědomme si prosím, že ve středověku
se člověk dožíval pouhých 30 let, dnes je to
podstatně déle, okolo 75 let. Ale s tím jak
využíváme vyspělejších
medicínských přístrojů, tj.
počítačová tomografie, lasery,
robotická chirurgie, mikroskopická diagnostika, a
též rozsáhlejších
vědomostí o anatomii lidského těla,
dožíváme se oproti středověku výrazně
vyššího věku.
Ovšem s uvedeným stářím v
knize Genesis, jde o velice krátký, ba
přímo jepičí život, což
vyvolává opovážlivou
hypotézu o vytracených kulturách, ale
i bájných národech, jenž mohly
převyšovat současnou společnost na mnoha
úrovních civilizačního
působení.
O tom se však nikde nedočteme! Pokud by však
vyšly najevo tyhle zmíněné
skutečnosti, museli bychom potom přepsat celé dějiny
lidstva! Nemůžeme naši minulost stavět na těchto
vratkých základech, jelikož se tahle
nepoznaná historie kdesi v čase rozptýlila, a
sebou si odnesla nejcennější svědectví
o vyspělých civilizacích, které mohly
využívat nemilosrdnou smrt k regeneraci či
prodloužení života. To není zas takový
nesmysl, pokud zvážíme tu možnost, že
nás v dávnověku mohly
tehdejší národy svou
pokrokovostí ve všech směrech vývoje
převyšovat.
Jestliže se v
pradávné epoše lidstvu podařilo
ovládat smrt, navíc takovým způsobem,
že život našeho druhu mohl trvat až devět
století, potom se naskýtá
otázka – proč se lidem tyhle stěžejní
vědomosti během věků kamsi vytratily? Anebo se vůbec nevytratily,
pakliže si připomeneme Ježíšova slova:
„Já jsem dveře, kdo vejde skrze mne, bude
zachráněn, bude vcházet i vycházet a
nalezne pastvu.“
KONEC
REKLAMA