Co je z pohledu vyšších sfér porušením vesmírných zákonitostí?

Zlo a Dobro, tyto dva pojmy v sobě zahrnují mnoho různých podob a vlastností, neboť co je pro jednoho dobro, je pro druhého naopak zlo! Jak se v tom máme vyznat? Zlo  rozeznáme v jednom jediném kritériu, a tím je usmrcování! Vše, co poškozuje a zabíjí život, dokonce i nehmotné myšlenky, jsou ztělesněním samotného zla!

Z tohoto můžeme vyvodit jediný možný závěr; kdo vyvíjí zbraně, anebo jedy jakéhokoliv druhu, trpí posedlostí, která vede ke kořenům zavrženíhodného zla! Život jako takový představuje nejvyšší a nejuniverzálnější hodnotu všehomíra, představuje esenci a výdech nadpřirozena, jakéhosi božského světla. Tudíž, pokud něco negativně působí proti životu, ať je to cokoliv, pak to vždy koresponduje s podstatou samotného zla.

Život je život, poněvadž je to zázrak nekonečného universa, to si nakonec každý uvědomí ve chvíli, kdy přijde o někoho blízkého, koho celým svým srdce miluje. Ztráta blízkého člověka je vždy tragédií, to se nedá ničím nahradit, natož potom finančně vykompenzovat, proto život považuji za zázrak všech zázraků! Jde o bijící srdce, jehož tepům můžeme docela snadno naslouchat.

Ani se nedivím, že mnoho esoteriků věří tomu, že skrytá nesmrtelnost přebývá výhradně v milujících bytostech, nikoliv ve zrůdách lačnících po krvi a násilí, proto mnohokrát slýcháváme o lásce, jež se stala základní příčinou a stavebním kamenem veškerého života. Nejspíš nebude náhodou, že se tyto moudrosti vyskytují v lidových pohádkách. Pozn. Lidové pohádky jsou žánrem lidové slovesnosti a patří k nejstarším a nejrozšířenějším formám ústní slovesnosti. Máme, věřit nebo nevěřit, že existují  vesmírní dohlížitelé, kteří jsou jakýmisi strážci lidského života?... Další podrobnosti se budete v tomto článku postupně dozvídat.

Orientace směrem ke Slunci

Jestliže nebude žádných pochyb o tom, že život po životě doopravdy existuje, pak to zavdává důvod k psychické úlevě, jelikož to poskytuje smrtelníkům tolik potřebnou naději, ale i víru v nový začátek. Následkem toho dostáváme od života dar v podobě naprostého uvolnění, jež nás zbavuje strachu z tajuplného mystéria, čímž je – SMRT! Evoluční dovršení na této fyzické úrovni, není to samé, čímž je spirituální evoluce, to si musíme uvědomit!

Spirituální evoluce nás může zbavit nepříjemných reinkarnací, které jsou bolestivé ve vztahu k minulým životům. Kdybychom si po znovuzrození vzpomněli na náš předchozí život, mohli bychom se vrátit k dřívější rodině, prostě ke všemu, co jsme nejvíce milovali. Jenomže tím by došlo k porušení vesmírných zákonitostí, které jsou nadřazené i pomíjivému životu, jenž funguje na materiální úrovni.

Přeci není možné, aby se narodilo dítě, které by po dovršení tří let, nepovažovalo biologické rodiče za vlastní, jenom kvůli tomu, že si vzpomnělo na předinkarnační období, v němž mělo jinou rodinu a identitu. Kdyby tomu tak bylo, život vezdejší by podlehl chaosu a nefunkčnosti, a to by porušilo vrozené zákonitosti o životě, o němž jsem vám podal krátkého vysvětlení.

V tomto směru spirituální (duchovní) evoluce, představuje zušlechtění nehmotného ducha, z něhož se po cyklickém kolotoči rodí jakási NEHMOTNÁ NADBYTOST, která už přesahuje hranice samotného vesmíru. Kupříkladu tím, že se tahle povznesená bytost (nehmotný duch) slučuje s Tvůrcem kosmu, protože se vše odehrává za horizontem prostoru a času.

Nechci vás nijak znejistit osvojenými představami, které mohou hraničit až se šílenstvím, ale takto zrozená a vývojem dozrálá spirituální nadbytost, podle mých představ přechází z chladného světelného spektra do teplejší relevance, z níž se v rámci kosmických zákonitostí vytváří intenzivnější záření, čímž je zrod nové hvězdy. Ještě předtím, než se tak stane, nebude se tahle duše reinkarnovat do materiální geneze, čili do našeho hmotného světa, a trvale přetrvá v nehmotném bytí, aby nabyla potřebných vědomostí, které vedou k smyslu její dovršené existence, čímž je přerod ve Slunce.

Není to až tak složité, když si vyobrazíte Slunce jako důsledek proměny, kdy se z nehmotného (uvědomělého) ducha stává zářící hvězda. Kolik duší, tolik ve vesmíru hvězd (?), kupodivu takhle lze na sféru bytí za hranicí posmrtného života, nahlížet, nehledě na to, že jde o čirý výplod nespoutané obrazotvornosti. 

 O kosmické duši a andělských bytostech

Vraťme se ale ještě jednou k zmiňovaným dohlížitelům, neboli k strážcům našeho světa. Můžeme jim říkat jakkoliv, považujme je třeba za andělské bytosti, nebo UFO, o němž tu a tam padlo slovo. Jestliže se v těchto myšlenkách dostatečně neorientujete, zejména v tom, čemu máte věřit, tak je žádoucí, abych vás seznámil s neskutečným příběhem ruských kosmonautů.

V dubnu roku 1982 vypustil Sovětský svaz do kosmu orbitální stanici Saljut 7, na níž tři sovětští astronauti prováděli různé laboratorní experimenty. Co se zde přihodilo? Oleg Aťkov, Vladimir Solovjov a Leonid Kizim, v červenci 1984 se na své vesmírné misi věnovali rutinním úkolům, když byli náhle obestřeni oblakem  podivného oranžového plynu.

Poté nastal záblesk jasného světla, jenž celou posádku na palubě oslepil. Nechápající astronauti se okamžitě vrhli k průzorům stanice, aby okamžitě zjistili, odkud oranžový mrak pochází. Ovšem ke svému údivu zahlédli v prostoru před stanicí, sedm obrovských  humanoidních bytostí s křídly. Ve tvářích prý měli klidný výraz, a dokonce se usmívali.

Tahle neznámá (vesmírná) stvoření, byla obklopena světelnou aurou, a vypadalo to tak, jako kdyby jim ze zad vystupovala velká křídla, proto je zaskočení astronauti označili za  andělská stvoření. Když se k této posádce připojili další tři kosmonauti - Světlana Savická, Igor Volk a Vladimír Džabenikov, překvapivě se celá situace znovu opakovala. Saljut zase obestře oranžová mlha a před očima posádky se zjeví tytéž okřídlené bytosti, které měly dosahovat velikosti dopravního letadla, alespoň to vyplynulo z popisu vyděšených kosmonautů.

Je pravdou, že psychologové se shodují na tom,  že mohlo jít o davovou halucinaci a blouznění. Poruchy vědomí byly pozorovány už i u jiných kosmonautů, kteří byli vystaveni vesmírnému prostředí. Nicméně, neobvyklé výpadky elektroniky na vesmírné stanici, byly zaznamenány pozemním řídícím střediskem, zrovna v době, kdy se pozorované andělské bytosti nacházely v těsné blízkosti u vesmírné stanice. Navíc, tři kosmonauti nebyli vystaveni dlouhodobému vesmírnému pobytu, proto u nich nemohlo dojít k halucinacím, jež mohly zapříčinit vizuální úkaz, o němž si dnes můžeme myslet cokoliv.

Popravdě řečeno, ani si nedovedu představit, že by mohli kovaní komunističtí kosmonauti spatřit andělské bytosti, pokud by cosi takového nebylo založeno na pravdivé výpovědi, za předpokladu, že se vše nesvede na halucinační mámení, jakožto možné vysvětlení této záhady.

Psychóze bych uvěřil pouze v tom případě, kdyby tam sovětská posádka spatřila Lenina! Taky si nedovedu představit, s jakou vervou ohlašují politicky instruovaní kosmonauti svým nadřízeným ústředním orgánům, tuhle těžko pochopitelnou situaci, kterou na vlastní oči viděli a zažili. O nějakém zviditelnění či slávě, nelze v žádném případě mluvit. Nakonec vše bylo utajeno, ale postupem času, i kvůli rozpadu Sovětského svazu počátkem 90. let minulého století, mohla se s tímto příběhem širší veřejnost rovněž seznámit.

Jak prosté, ale jak jednoduché...

Co z toho všeho vyplývá? Ačkoliv to nelze dokázat, tak je zcela na místě, abychom se zabývali existencí vesmírných dohlížitelů, o nichž se můžeme dozvědět a dočíst v různých náboženských dílech, v nichž jsou vyobrazeni (popsáni) jako andělé. Ano, tam nahoře se cosi tajemného vyskytuje, přičemž nejde jen o výplody lidské fantazie, halucinace, nebo nevysvětlitelné přírodní úkazy.

Nevylučuji, že máme co do činění s posly, kteří mohou pocházet od Boha Stvořitele, anebo od Ducha kosmu, případně od nějaké dávnověké mimozemské civilizace, jež se díky své vyspělosti proměnila na šiřitele vzácného života, a to v rámci vesmírného vývoje, do jehož útrob patříme i my lidé. Co myslíte? Co se týče vesmírných vzdáleností, které jsou pro nás nedostupné, kupříkladu nejbližší soused našeho Slunce je hvězdný systém Alfa Centauri, kterýžto je od nás vzdálen 4 světelné roky (1 světelný rok = 9 460 730 472 580 km), tak není nikterak vyloučeno, že mezihvězdné cestování z pohledu fyziologie lidského těla, odporuje tomu, abychom vesmírné vzdálenosti byli schopni někdy pokořit.

Hypoteticky lze mezihvězdný prostor překonat, například nějakým dosud neznámým antigravitačním pohonem, ale cosi takového je zatím hudbou budoucnosti. I kdyby se nám někdy podařilo vyvinout pohonnou technologii překračující rychlost světla, tak to pořád neznamená, že člověk může zcela bez obav nasednout do kosmické lodi, aby se vydal  vstříc ke hvězdám, třeba směrem na Alfa Centauri, protože lidské tělo, jak již bylo uvedeno výše, je z pohledu fyziologie a kosmického působení, velice choulostivé na podněty související s vesmírným cestováním!

NASA uvádí, že u astronautů po návratu na zemi se projevují vážné poruchy pohybového ústrojí. Ale nejen to. K dalším projevům patří řídnutí kostí, svalová ochablost, zjizvení jater, zpomalení tepu, nižší tvorba červených krvinek, oslabení imunitního systému, poruchy spánkového cyklu a vyšší riziko poškození tkání způsobené kosmickým zářením. Takže je patrné, že lidská tělesná schránka není geneticky uzpůsobena negativním kosmickým vlivům, které jsou neslučitelné s životem lidským.

Vesmírný prostor je vskutku pro organismus člověka, totálně smrtelným prostředím, což znamená, že v tomto anatomickém převleku (těle), se nemůžeme vydat do vzdálených vesmírných míst, kam nás přirozená lidská zvědavost nabádá se vydat.

Jedinou možností, která připadá v úvahu, jsou do vesmíru vyslané robotické stroje s umělou inteligencí, neboť tyto chytré technologie mohou odolávat kosmickému záření, většímu přetížení než je 6 G atp. Z toho všeho, co zde bylo uvedeno, můžeme dojít k názoru, že fyzické tělo lidské bytosti, nemůže čelit kosmickým silám, proto jsou brány do vesmíru pro nás uzavřeny.

To ovšem neplatí pro uvědomělou lidskou duši, která není uzamčena do virtuálního žaláře, čímž je materiální pouzdro – tělo člověka. Nehmotnou duši neohrožují výše popisované kosmické vlivy, tudíž je logické, že uvědomělá duše, dokáže neomezeně cestovat napříč celým vesmírným prostorem. Z této dedukce si dovolím vyvodit odvážnou myšlenku, jež se týká nehmotné inteligence a nehmotného života. Nehmotný  život je v tuto chvíli pro náš rozum a chápání, zcela nepředstavitelnou skutečností, o níž lze prohlásit, co člověk nevidí, to neexistuje! V tomto kontextu si prosím vzpomeňte na andělské bytosti, které se zjevily u kosmické stanice Saljut 7.

Jde o to, že těchto sedm záhadných „andělů“ vykazovalo známky nehmotného života, což jsou atributy tajemna, které nikoho nemohou nechat chladným. Bude to znít poněkud potřeštěně, ale možná je naším evolučním cílem (vrcholem), přechod z hmotné struktury do nehmotné existence. Není snad nehmotné bytí, co se týče v porovnání s hmotným životem, vyspělejší projev života? Dosažitelná nedosažitelnost je z tohoto úhlu pohledu, dosažitelná změna na atomární úrovni, v níž nebudeme potřebovat oblek v podobě hmotného bytí, poněvadž k tomu postačí povznesenost nehmotného ducha, jehož uvědomělost mu umožní se zprostit nekonečných reinkarnací, jež svazují svobodnou existenci, čímž je bolestně smrtelné tělo.

V tomto zamyšlení představuje vesmírná duše nesmrtelnost, takže pokud se duše na této spirituální úrovni přesvědčí, že již dosáhla veškerého možného poznání, potom ztrácí svůj existenční potenciál, což ji přivádí k rozhodnutí, že v tomto dovršeném rozpoložení už nemůže dále působit. Jelikož nemůže sama sebe ukončit, protože je nehmotné povahy, nezbývá jí nic jiného, že ze sebe vypudí veškeré světlo, čímž dojde k energetickému výboji, z čehož započne zážeh, z něhož dojde k solárnímu zrodu, potažmo k vzniku nové sluneční soustavy.

Buď jak buď, jednou se o tomto všem nepochybně dovíme, nebo také nedovíme, a o to víc je tato představa hodnotnější, protože už na této nejnižší možné úrovni našeho bytí, se dozvídáme o tom, že z nás jednou může být jedna z mnoha miliardtin zářících hvězd na nebi. Pakliže tento vesmírný koncept funguje na této předložené vizi, v tom případě, když pohlédneme ke hvězdám, můžeme si v duchu říct: „Pohlížíme do zrcadla, v němž spatříme sami sebe!“