Fantazie je klíčem k pochopení veškerenstva
Kosmický rébus o temné hmotě, nenechává současné astronomy chladnými, poněvadž s touto záhadou nesporně souvisí další vývoj vesmírného světa. To, co se děje v těchto vesmírných sférách, pokaždé se odráží tady na zemi, proto se vědecká komunita usilovně věnuje výzkumu kosmu, který souvisí s naší budoucností, která je tímto dána ve hvězdách.
Mystériu o vesmírných záležitostech se v minulém století intenzivně věnoval švýcarsko-americký astronom Fritz Zwicky, který už v roce 1932 realizoval mnohá pozorování a výpočty, při nichž dospěl k jednoznačnému závěru, že v kosmickém prostředí se vyskytuje neúměrnost mezi hmotou a gravitací. Koneckonců, nejnovější astronomická měření něco takového rovněž připouštějí. Z těchto pozorování bylo zjištěno, že baryonová hmota, z níž je složena většina objektů ve vesmíru, tvoří pouhé 4 % viditelného kosmu, zatímco zbytek vesmíru, tj. 73 %, je vystavěn domnělou materií, která je ve vědeckých kruzích považovaná za - TEMNOU HMOTU.
S touto záhadou také souvisí skrytá energie, jež se neustále šíří kosmickým prostorem. Jde o to, že vše kolem nás bylo stvořeno z energie, která je ve všem všudypřítomná. Z této perspektivy nelze tvrdit, že kosmická prázdnota - je zcela pustá, protože v ní může přebývat energie, kterou nedokážeme zatím odhalit. V obyčejné vodě se taktéž nachází obrovský zdroj energie, čímž je vodík, palivo budoucnosti. I když na první pohled se může kdekomu voda jevit, jako prázdná tekutina bez obsahu, tak přeci jen H2O něco obsahuje, akorát je nutné se na to podívat z jiného úhlu pohledu.
A tak vzešla teorie o energii, která předpokládá, že ve vakuu působí skrytý zdroj síly, jenž astrofyzikové nazývají - TEMNOU ENERGIÍ. Sice podstata této energie zatím není známa, přesto podle vědců musí existovat, poněvadž za rozpínáním vesmíru stojí logicky cosi, co představuje skrytý energetický potenciál, o němž se snaží soudobá astrofyzika nalézt nezvratný důkaz.
V souladu s tím musím zde konstantně uvádět názorné příklady, aby se čtenář v tomto labyrintu různých tezí a hypotéz správně orientoval. Řekněme si nejprve něco o kosmologických pojmech, které se staly základním stavebním kamenem vědy, na nichž je astrofyzika postavena. K tomu stačí znát tyto tři fundované výrazy, které jsou s moderní astronomií a astrofyzikou neodmyslitelně spjaty. Na prvním místě se v tomto kontextu musím zmínit o tzv. VELKÉM TŘESKU, taktéž o RUDÉM POSUVU a KOSMICKÉ ENERGII. Pokud budete číst pozorně, můžete imaginárně dojít za samé hranice neskutečna, kde se vám odhalí dosud nepoznaná realita, o níž se nikomu ani nezdá.
Jak vznikl Vesmír?
Již od počátku věků si člověk klade stěžejní otázku, která se týká kosmické hádanky; jak vznikl vesmír? Aby lidstvo nemuselo složitě uvažovat nad svým bytím a smyslem universa, přijala vědecká obec zlehčující modely a teorie o zrodu vesmírné existence, která opomíjí skutečné aspekty o tomto kosmickém všeobklopujícím prostoru.
Kupříkladu, jestliže se vesmír projevuje chaoticky, není důvod domnívat se, že jeho vývoj se odvíjí nekoordinovaně a bez rozumu, což je logika, která podléhá zjevné inteligenci, neboť, utvářený chaos lze z jiného úhlu pohledu považovat za jeden z nejdůmyslnějších systémů, jenž přispívá k vzniku absolutní dokonalosti, což je zrovna případ universa tyčícího se nad námi.
Jestliže se kosmos rozvíjí neuspořádaně, pak máme co do činění s jinou formou projevu, tudíž se nám naskýtá dotaz; co stojí za touto cloněnou inteligencí? Jak je patrné, kosmologové se těmto dotazům nechtějí z nějaké příčiny věnovat. Možná v tom svou úlohu sehrál strach z prokázání Boha?
A tak není divu, alespoň co se týče představy o jeho vzniku, že jsme v této výzkumné činnosti očividně zamrzli. Stále se totiž pohybujeme na zavádějících přeludech doprovázené náhody, z níž se údajně zrodil i lidský život.
Náhoda ovšem není známkou důvtipu, poněvadž jakmile se přikloníte k názoru, že se vesmírný prostor ve své velikosti projevuje inteligentně, automaticky se tím zpochybní veškerá vědecká tvrzení, která se opírají čistě o racionální domněnky z nichž se ustanovila nezpochybnitelná pravda, oslabující mocnou sílu svobodné lidské fantazie.
Vraťme se znovu k výše popisovaným pilířům kosmologie, na nichž neotřesitelně bazíruje současná astrofyzika. Velký třesk - tento svatý grál moderní fyziky, jako vše lze zpochybnit, navzdory tomu, že vytvořené simulace spolehlivě zapadají do funkčního konceptu vesmírného zrodu.
Teorie o velkém třesku totiž vychází z kosmologie o rudém posuvu. Rudý posuv není nic jiného než obyčejný jev, při němž se vysílač (objekt) vzdaluje k pozorovateli (přijímači). Přesněji řečeno, čím je červená červenější, tím je viděný objekt v kosmu vzdálenější. Opakem rudého posuvu je modrý posuv, který je v určování vzdálenosti kosmických objektů taktéž používán.
Tento fyzikální úkaz přesvědčil vědu zabývající se výzkumem universa, že se musí v důsledku rozpínání vesmíru od sebe galaxie vzdalovat. Rudým posuvem se vysvětluje expanze kosmu, ale i velký třesk, jehož vznik je možné simultánně připodobnit k explozi ručního granátu.
Pokud dojde k detonaci výbušniny a z této reakce se uvolní spoutaná energie, pak síla takové destrukce vymrští vzniklé střepiny do okolí. Vzniklá hmota z tohoto rozpadu, čímž jsou v tomto případě střepiny, se od sebe vzdalují stejně jako galaxie, jež jsou podle teorie o velkém třesku taktéž vypuzeny do kosmického prostoru, což je jedna z příčin, proč se vesmír rozpíná. Z této představy mohla povstat i teorie o velkém třesku, čili o jeho nejasném vzniku, která je nadřazená, nejen sama sobě, ale i této civilizaci.
Jenomže zrod vesmíru by nebyl možný, kdyby neexistovala skrytá síla, jež zažehla celé universum do stavu plné funkčnosti. Když se bedlivě zamyslíme nad velkým třeskem, tak nic nenasvědčuje tomu, že v této teorii odhalíme značné trhliny, které bychom neměli přehlížet, jestliže máme vůči všem teoriím zůstat nestranní.
Jde o to, že z pohledu fyziky, nemusí být rudý posuv v nekonečných dálavách mezigalaktického prostoru prokazatelný. V těchto nedosažitelných vesmírných končinách, kam oko člověka ani nedohlédne, se mohou uplatňovat úplně jiné přírodní zákony, s nimiž se v této galaxii Mléčné dráhy nemůžeme setkat. Musíme si uvědomit, že v jiných hvězdných systémech a jiných galaxiích, rudý či modrý posuv nelze spolehlivě změřit, protože než sem světlo z těchto šílených vzdáleností doputuje, nemusí již tyto hvězdné formace existovat.
Z této naší mravenčí perspektivy nejsme schopni ani odhadnout, natož dokázat, zdali je naše nejbližší hvězda - PROXIMA CENTAURI stále na svém místě, jestli svítí nebo již vyhasla. Když pohlédnete na noční oblohu plnou třpytících se hvězd, tak si můžete být jisti tím, že vzhlížíte zpět do dávné minulosti, z níž nelze nikterak určit, co se v tomto prostředí, tam někde na druhé straně kosmu odehrává. Tohle výše uvedené můžeme klidně přirovnat k tomu, jako bychom někomu chtěli určit krevní skupinu z digitální fotografie.
Z tohoto prostého konstatování vyplývá jedno jediné; nikdo stoprocentně vyloučit nemůže, že naše hvězda - SLUNCE, je už tím jediným „posledním“ sluncem v celém širém kosmu! Může snad někdo takto odvážné tvrzení vyvrátit? Dokud nenavštívíme naši nejbližší (sousední) hvězdu, tak to logicky možné není. V jednom pojednání o vesmírném hlavolamu jsem napsal, že kosmos musí podléhat přirozenému stárnutí, čímž lze veškeré efekty podporující teorii o velkém třesku zpochybnit.
Jablko v kosmu
Nezralé (zelené) jablko než zčervená a dosáhne své optimální barvy, musí postupně dozrávat, jinak by nebylo dosaženo rovnoměrné zralosti. Od květu až po samotný plod se jablko neustále mění, a to nejen barvou, ale také svou hmotností. V procesu zrání je jablko na počátku malou zelenou kuličkou, která pozvolna nabývá svou hmotu. Obsah plodu se během dozrávání zásadně proměňuje, což koresponduje s výše nastíněným stárnutím kosmu, neboť vesmír si můžeme vyobrazit jako zrající jablko.
Zbývá nám už jen vysvětlit, co bylo před vesmírem, pakliže nevznikl z velkého třesku? Pokud jste se dočetli až sem, tak už pomalu začínáte chápat, že podobnost kosmu a jablka není ledajakou náhodou. Co tedy bylo vlastně před vesmírem? Domnívám se, že nic! Universum je věčné a nepomíjející, nicméně podléhá specifickým proměnám, které jsou stejné jako u zrajícího jablka.
Jak princip vesmírného stárnutí a vývoje funguje?
Zůstaňme u předchozího příkladu s jablkem, protože právě tohle nám pomůže porozumět kosmické složitosti vymykající se lidskému chápání. Z květních lístků, které srůstají v pohárek, se vytvoří dužina plodu. Výsledkem tohoto procesu se stává plod jablka. Než tento plod dozraje, tak prochází určitým vývojem, kterému říkáme zrání. U jakýchkoliv plodů však není dozrávání vyrovnané, proto některá jablka mohou být jen z poloviny zralá, než dosáhnou potřebné sklizňové kvality.
Na tomto příkladu s jablkem je zjevné, že nerovnoměrnost zrání vytváří rozdílné podmínky uvnitř tohoto plodu. Jakmile tento názorný příklad s jablkem převedeme do reality vesmírného prostředí, okamžitě odhalíme existenci a skutečný účel temné hmoty, o níž víme jen tolik, že vyplňuje většinu universa, tj. 73%.
Tuto temnou hmotu si můžeme na základě předchozího příkladu vyobrazit jako dužinu jablka, jež dosáhla 73 % zralosti. Myslím, že je jasné, že naše sluneční soustava se nalézá v nedozralé části kosmického spektra, což je zbytkové prostředí v němž se vyskytuje náš nedozrálý vesmír. Temná hmota není nic jiného, než elementárně strukturovaná matérie projevující se na jiné vlnové délce viditelného světla.
Jak vesmírné prostředí pozvolna dozrává, tak dochází k jeho elementární proměně, což v samotném důsledku znamená, že temná hmota celý vesmír postupně absorbuje. V blízké budoucnosti lze proto očekávat, že temná hmota pohltí i tuhle námi obývanou část nedozralého vesmíru, čímž bude proces zrání dovršen a přeměna kosmu dokončena. Mohli bychom říci: „Dokonáno jest.“
Samozřejmě že touto proměnou vývoj universa nekončí! Pokud zralé jablko není sklizeno a pod jabloní zůstane po dobu 7 dnů ležet na zemi, bude napadeno plísní. Hnití, to je podmíněný proces, kdy dochází k rozkladu organických látek. Z toho lze vyvodit, že vesmír opakovaně prochází třemi základními proměnami, tj. zrání, zralost, rozklad, což lze shrnout dvěma slovy: KOSMICKÁ METAMORFÓZA!
Jakmile nastane v kosmu stádium hnití, ze shnilých jablek do zeminy proniknou semínka této dřeviny. To jest přirozené zasetí jabloně, z níž vyroste statný plodící ovocný strom. Ve sféře universa můžeme o takovém stromu hovořit, jako o stromu - ŽIVOTA! Zcela určitě lze na tomto schématu odhalit cyklický princip vývoje, což je známkou toho, že kosmická věčnost není absurditou, jakožto stěží pochopitelnou realitou, o které můžeme donekonečna vést různé úvahy a psát podobné příspěvky.
Temná energie
Jak do tohoto konceptu zapadá - TEMNÁ ENERGIE, pokud zdroj této síly skutečně existuje? Opět si vypomůžeme příkladem, v němž použijeme jablka. Koneckonců - EVA a ADAM byli vyhnáni z ráje kvůli „jablku poznání“, takže v odkrývání kosmických záhad může posvátné jablko rovněž sehrát svou významnou úlohu, alespoň v tomto článku.
Astronomové předpokládají, že expanze vesmíru je zapříčiněna skrytou silou, o níž jsem se v úvodu této úvahy již zmiňoval. Jakmile v tomto kosmologickém konceptu zavrhneme efekt - RUDÉHO POSUVU, který je spíše iluzí, nežli potřebným důkazem, nelze potom předpokládat, že k tomuto rozpínání ve vesmíru doopravdy dochází.
Na rozdíl od rudého posuvu, nelze skrytou kosmickou energii nikterak vyvrátit, proto jsem přesvědčen, že tato „temná energie“ bude všudypřítomnou složkou kompaktního vesmíru. Budeme-li zastávat názor o kosmickém nerozpínání, vznikne tak otázka: „K jakému účelu tahle skrytá energie vlastně slouží?“
Domnívám se, že bychom temnou energii neměli považovat za jakousi temnou sílu v kosmu, jako spíše za silové proudění transformace, což je nezbytný svit, jenž je součástí procesu zrání, aby zelené jablko dozrálo a zčervenalo. V podstatě jde o to, že jakýsi neidentifikovatelný druh záření, způsobuje „zrání“ přeměnu vesmíru ve všech jeho dosavadních atributech.
Tuto energii můžeme vnímat jako světelnou strukturu, která svým účinkem formuje subatomární podstatu vesmíru. Na nedozrálé jablko rovněž působí sluneční energie, čímž dochází k zralosti plodu. Bez slunečního svitu by žádné ovoce nedozrálo! To samé můžeme tvrdit o vesmíru, protože ten dozrává podobně jako jablko na stromě!
Je pravdou, že se vědcům ještě nepodařilo detekovat temnou energii, to však neznamená, že se nám tuto skrytou sílu vesmíru nepodaří jednou zachytit. Jak už jsem psal výše - podíl temné hmoty je ve vesmíru většinový, tj. 73 %. Za šířením temné hmoty v kosmu, je podle mého názoru zodpovědná temná energie, která proniká do našeho hvězdného prostředí z černých děr!
Astrofyzikové se domnívají, že černé díry jsou gravitačně zhroucená tělesa s neomezenou silou přitažlivosti a potenciálem, zakřivovat prostor a čas. Pozorováním se prokázalo, že kolem centrální černé díry, může obíhat více než 10 000 malých černých děr hvězdného typu. Lze předpokládat, že výskyt černých děr v kosmu se bude dramaticky zvyšovat, poněvadž s tímto nárůstem nesporně souvisí akumulace temné hmoty.
Domnívám se, že černé díry jsou v přeneseném slova smyslu již transformovanou částí vyzrálého universa. Pravděpodobně se už šíří napříč vesmírem a slučují se v jeden homogenní celek, z něhož se posléze stvoří nový kosmos.
Je zjevné, až ta doba přijde, že naše vesmírné prostředí bude kompletně asimilované, jinak řečeno, absorbované touto přeměňující silou, z níž se zrodí jiné kosmické světy, ale také inteligentní bytosti, zrovna tak dumající nad smyslem a účelem nekonečného hvězdného světa, tedy věčného VŠEHOMÍRA!
Nikola Tesla prohlásil: „Pokud chcete nalézt tajemství vesmíru, je ukryto v pojmech energie, frekvence a vibrace.“
 |
