O ZÁMĚRNĚ STVOŘENÉM ČASE V NEEXISTUJÍCÍM KOSMU

ODRAZY TAJEMNA - VIDEO PLAYER

Říká se, že čas měří každému stejně, ale je tomu tak doopravdy? Jenže, co když se čas z nějakého důvodu vkradl jako zloděj do naší mysli, aby nás nehnutě držel na jednom a tom samém místě, a to komukoliv znemožňuje spirituální pohyb vpřed a vinou toho nám život prokluzuje mezi prsty, čímž přicházíme o jeho smysl a pochopení, které je před námi záměrně zatajeno ve hvězdném vzduchoprázdnu bez konce.

Jak může něco takového někoho napadnout? Cožpak není život definitivně ukončen poslední tečkou, čímž je smrt? Žijeme snad v nějaké bublině, jenž nepropustí rozum člověka za domnělou bariéru vymezené existence, kde bije či nebije čas do zvonů?

Ve svých článcích jsem vždycky tvrdil, že jen esoterní učení nám dokáže poskytnout hypotetickou odpověď na to, jak to s námi ve skutečnosti je. Jak to tedy je? Vskutku, v tomto článku odhalíte jedno z největších tajemství o čase a životě věčném, neboť časové mystérium popírá absolutně vše, s čím se můžeme na této planetě setkat. Tak jako pokaždé, objektivní závěry o tomto článku ponechám na vašem uvážení, ať už je jakékoliv.
Časová smyčka - ilustrační obrázek

ČASOVÝ PARADOX

Čas je rozhodně bludný kruh točící se nepřetržitě dokola, proto nemá počátek ani konec! Nicméně za pomoci tarotových karet, tedy esoteriky, se mi podařilo proniknout do jeho nejniternější hloubky, odkud přišla znenadání fascinující odpověď, která mi vzala dech. Ta odpověď zněla jednoznačně, čas je prachobyčejný kruh! Kruh či kolo je rovinný geometrický útvar, omezený kružnicí.

Kruh je určen svým středem S a poloměrem r: Je to množina všech bodů roviny, které mají od středu vzdálenost menší nebo rovnou poloměru.

V prastaré esoterice je síla kruhu nezpochybnitelná, protože je často připodobněná k oku VELKÉHO DOHLÍŽITELE, kterýžto vytváří tzv. velký dohled, jenž lze vypozorovat v okultním symbolu pyramidy s okem, které je v podobě tohoto znaku umístěné v každém kostele či náboženském chrámu, aby dohlíželo nad životy lidských mas.

S tímto symbolem rovněž koresponduje – had, jenž požírá svůj vlastní ocas, jímž je hermetický projev takzvaného uroborose.

UROBOROS neboli OUROBOROS, představuje cyklickou podstatu věcí, nekonečný návrat od konce k začátku, sebezničení a sebeobnově. Ale jak je to s časem, čili s kruhem, mimo působnost esoteriky? Ve skvělém českém (nadčasovém) filmu – NÁVŠTĚVNÍCI zaznělo: „Kruh je podstata všeho. Všechny mocný, důležitý a krásný věci jsou kulatý: ZEMĚKOULE, MĚSÍC, ŽENSKÁ ŇADRA I SLUNCE A HVĚZDY NAD NÁMI.

Vskutku, když se do vody vhodí cihla či dlaždička jsou vlny kulaté a ne hranaté! Proč tomu tak je? Fyzika nám nabídne poměrně snadnou odpověď. Vlna se šíří od tělesa všemi směry stejnou rychlostí. Anebo, cokoliv co spadne do vody vytvoří vlny ve tvaru kruhu, protože voda nepozná, že ty předměty nejsou kulaté.

Vzhledem k tomu, že si lze kruh vyobrazit jako hodinový ciferník, nabízí se nám jakási spojitost mezi obvodem a symbolikou času, a to je pozoruhodná anomálie, která je důkazem toho, že kruh v přírodním prostředí vyčnívá nad ostatními geografickými útvary, zejména pokud jakýkoliv předmět vhozený do vody vytvoří vlnu ve tvaru kruhu, jak již bylo uvedeno výše. Domnívám se proto, že čas je klíčem k veškerému lidskému poznání, které nám jednoho dne umožní cestovat v čase.

O tom nakonec vypovídá časový paradox, který může teoreticky nastat při cestování v čase do minulosti. Tento paradox lze velmi jednoduše popsat jako stav, kdy díky cestování v čase reakce zruší akci, která ji vyvolala. Jako příklad lze uvést člověka, který by mohl cestovat do minulosti a potkat tam sebe mladšího z doby ještě před tím, než cestu podnikl. Pokud by přitom svoji mladší verzi zabil, nemohl by do minulosti cestovat a zneškodnit sám sebe.

Teoreticky, pokud lze cestovat v čase do minulosti, pak je možné cestovat i do budoucnosti. O tom, jak je možné překonat prostoročas, je toho na internetu napsáno poměrně dost.

Pro názornost jsem vybral nejčastěji prezentovanou teorii, v níž je právě tohle uvedeno: „Pozorovateli, pohybujícímu se vysokou rychlostí blízkou rychlosti světla ubíhá čas pomaleji než referenčnímu "klidovému" pozorovateli, takže může i velký časový interval v klidové vztažné soustavě překlenout za podstatně kratší interval vlastního času, tj. "cestovat do budoucnosti" klidové referenční soustavy.“

Co nám cestování v čase prozrazuje o vesmíru? Za předpokladu, že je tohle sci-fi cestování možné, nepochybně dojdeme k závěru, že kosmos má svůj počátek i konec, který je sice v nedohlednu, stejně ale existuje. I přesto všechno, ve skutečnosti tomu tak nemusí být!
Čas - ilustrační obrázek

DVA VESMÍRY – NADŘAZENÝ A PODŘAZENÝ

I když teorie o vzdalování galaxií je pro moderní astrofyziku nedotknutelným svatým grálem vědy, zejména když se tento kosmologický názor opírá o objev - reliktního záření, který otevřel cestu teorii velkého třesku, začínají se postupně znovu oživovat teze a hypotézy o stacionárním vesmíru, který se elegantně projevuje jako temná energie.

Co je na stacionárním vesmíru pozoruhodné, že má smysl se jeho existencí zabývat? Kdyby byl Vesmír statickým – nepohyblivým (neměnící se s časem) prostorem, tak bychom dnes museli přepsat či pozměnit celou řadu navazujících teorií a hypotéz, z nichž se skládá tahle poměrně složitá mozaika vědomostí, které mají stále blíže k zmiňovaným hypotézám než skutečnosti. A to je kámen úrazu!

Jakmile by náš vesmír existoval ve stacionárním prostředí, mohli bychom okamžitě zapomenout na cestování v čase, tím nebo oním směrem, protože v ustáleném vesmíru pozbývá prostoročas jakéhokoliv smyslu.

Pozn. Časoprostor nebo také prostoročas je fyzikální pojem z teorie relativity sjednocující prostor a čas do jednoho čtyřrozměrného kontinua. Čas hraje roli čtvrtého rozměru a je oproti zbylým třem prostorovým rozměrům význačný (například tím, že se v něm lze pohybovat jen jedním směrem).

Veškeré sci-fi filmy o cestování v čase, za těchto okolností by ztratily na svém třpytu a kouzlu, nemluvě o hercích a režisérech, zvlášť o knižních autorech zabývajících se tímto žánrem. Vesmír bez času je jako zrcadlo bez skla, proto v prostoru v němž neexistuje čas, logicky nikdo nestárne. Obyvatelům takového hvězdného světa se dostává privilegium Stvořitele, protože, kdo nestárne a žije věčně, je nepochybně považován za všemocného Boha!

Proto je rozpínání vesmíru s hodinovými ručičkami z nějakého důvodu pro lidskou mysl, jednoznačně akceptovatelnější představa, než je pouhé ustrnulé universum bez časového vývoje a perspektivy. Jak tomu máme rozumět?

Jde o to, že ve skutečnosti mohou existovat obě dvě varianty kosmických světů, čímž je statický i expandující model vesmíru. Akorát s tím rozdílem, že stacionární pojetí vesmíru je konstantně nadřazené nestacionárnímu konceptu. Jestli tomu tak je, tak proč se můžeme přiklonit k názoru, že jeden vesmír je nadřazen tomu druhému, respektive, že Vesmír bez času je nadřazen tomu s tikajícími hodinami?

O čem to vlastně vypovídá? V tomto případě jde o důkaz toho, že ve stacionárním kosmickém prostoru byl nějakou vyspělou inteligencí úspěšně zaset (stvořen) náš expandující vesmír, který díky tomu získal časové spojení s počátkem a koncem, což jsou v této sféře bytí kosmické cykly.

Není takováto vize snad důkazem Boha Stvořitele (?), přičemž nepopírám, že na zrození nynějšího kosmického světa se mohla podílet i celá skupina nesférických (mimozemských) entit, vytyčující kruh života z něhož dokážeme monoteisticky odvodit jediného možného Tvůrce a Správce našeho hvězdného domova, jímž není nikdo jiný než Veliký Architekt Všehomíra, neboli Bůh Stvořitel!

Z čistě vědeckého hlediska vykazuje náš vesmír rysy experimentu, tudíž nikdo nemůže ani s jistotou vědět, jestli živočišný druh (člověk) není rovněž součástí skrytého pokusu, o němž můžeme říct jen tolik, že je něco shnilého ve státě dánském!

Nebojím se tvrdit, že do tajemné skládačky dobře zapadá i stále častěji pozorované UFO, s nímž se v poslední době, zvlášť v mainstreamu doslova roztrhl pytel! Nepochopitelně vyspělé technologie, spíš technický pokrok z říše snů, vše nasvědčuje tomu, že tyto tajemné entity nemusí vůbec pocházet z tohoto námi obývaného vesmíru, jakožto z jiného alternativního universa, o němž jsem se zmínil v souvislosti s nadřazeným vesmírem.

Koneckonců, řada obětí mimozemských únosů tvrdí, že je postihla ztráta paměti či časové okno, což svědčí o tom, že se tito lidé mohli nevědomě ocitnout, kdesi v „nadřazeném vesmíru“, kde vůbec neplyne čas, tak jako v našem vesmírném prostředí.

Jestli je Homo sapiens součástí nějakého vesmírného plánu, tak vyvstává otázka, co je jeho cílem? Může to být cokoliv, například výzkum duše, anebo bádání nad potenciálem lidského stvoření, atp. Apriori nelze vyloučit žádnou z těchto možností! Nebo jde o něco mnohem horšího, co si nedokážeme ani představit!? Jsme snad šachové figurky v neurální síti, kde probíhá zábavná hra zvaná: „KOLIK TOHO ČLOVĚK SNESE?“

Jak tohle asi může dopadnout? Až bude experiment hotov, přijde konec světa, respektive konec vesmíru? Buď jak buď, když budeme empatickým živočišným druhem, pak máme větší naději, že s námi manipulující HRÁČI z nadřazených sfér vesmíru, budou více komunikovat, ba dokonce i soucítit, a díky tomu nebudeme pouhými figurkami v šachovnicovém poli.
DVA VESMÍRY - ilustrační obrázek

TAROTOVÉ KARTY – ZÁZNAM Z BŘEHŮ PAVĚDY!

Viselec - ilustrační obrázek

A teď se dostáváme k jádru zakopaného pudla. Při výkladu tarotových karet jsem se zamyslel a položil si otázku – jaká VYŠŠÍ MOC všem dávným, minulým, současným i budoucím věštcům a jasnovidcům, umožňuje předvídat budoucnost?

Je to dar od Boha, který byl jen někomu do vínku dán? Popřípadě, máme všichni jasnozřivost vepsanou do DNA? Jasnozřivost nelze racionálně vysvětlit, ale to neznamená, že máme před tímto hermetickým oborem (TAROTEM) strkat hlavu do písku, jen kvůli tomu, že exaktní věda nemá tyto záležitosti v oblibě, zvlášť když se tyto přednosti nedají změřit ani technicky dokázat, natož potom materialisticky vysvětlit, že.

Věřte, nevěřte, všichni tyto schopnosti máme! Nejprve si ale objasněme otázku, jak lze definovat budoucnost? Co je to budoucnost? Budoucnost je označení pro časový horizont, který ještě nenastal v toku času. V časové ose se dále označuje současnost pro čas, který právě probíhá, a minulost, která již proběhla. Chápání jednotlivých časových horizontů nelze přesně definovat, neboť záleží na souvislostech. Budoucnost lze nejlépe demonstrovat čtením knihy!

Jakmile začnete číst první stránku knihy, víte, že bude následovat druhá strana, pak třetí a čtvrtá, atd. Co právě čtete je přítomnost, a to co není ještě přečtené - představuje budoucnost. Takže nastala kardinální otázka; jak může nějaký čtenář znát celý obsah knihy, kterou nedočetl do konce? Je to úplně stejné jako s jasnovidci, jež nazírají do časů, které ještě nenastaly. V čem tedy spočívá tajemství jasnozřivosti?

Vůbec v ničem, protože vinou našeho expandujícího vesmíru, implementovaný čas nás připravil o budoucnost, která ve skutečnosti neexistuje. Těžko tomu uvěřit, ale žijeme v cyklickém rozměru, což je záměrně stvořené pásmo, jehož časoprostor nelze opustit.

A protože se říká: „Život smrtí nekončí!“, tak vše výše uvedené nasvědčuje tomu, že po smrti následuje jeden a ten samý život. Vše co bylo ve starém životě prožito, to se v novém životě po narození znovu opakuje. Pořád dokola!

Z toho důvodu tvrdím, že časy budoucí neexistují, protože vše je jasně dáno dopředu, a na základě vzpomínek z předchozích životů, se u někoho může projevit domnělá jasnozřivost. V tomto směru lze hovořit o retrospektivě.

Pozn. Retrospektiva, též retrospekce nebo analepse je filmový nebo literární postup, při němž je přerušena dějová vyprávěcí linie a příběh se vrací do dřívějšího časového okamžiku. Filmové retrospektivy se označují jako flashbacky (z angl. flash – záblesk, back – zpět).

Odpověď je tedy nasnadě, budoucnost se předvídá na základě „přečtené knihy života“, čímž jsou vlastní prožité zkušenosti, které se mohou z ničeho nic vynořit v mysli jako zašlá fotografie. Pokud je čas iluzorním prostředkem, jelikož se neustále přehrává, pak tahle fyzikální veličina (ČAS) logicky neexistuje. A nejen to.

Dokonce ani vesmír nemusí být tím, čím se zdá, může být něčím víc, než jsme zvyklí si myslet, neboť v sobě snoubí prvky holografické projekce. To, že je čas neměnná perioda, dokazuje takzvané – DEJA VU! Ano, 60 až 80 procent zdravých lidí, zažilo v nějaké podobě tento pocit, a to dokazuje, že jasnozřivé vzpomínky pocházejí z minulého života, tedy z bývalé existence bytí, která se dokola opakuje.

Jestli v jednom a tom samém přehraném příběhu, čímž je cyklická smrt a narození, jsou nějaké dílčí posuny, jenž v rámci takové projekce pozměňují historii opakujícího se života, to nelze nikdy dokázat, pouze potvrdit nebo vyvrátit. Každopádně, vzpomeňme si znovu na symbol kruhu, v němž se odráží nekonečnost, což je jinými slovy řečeno duchovní uzamčení.

Tarotová karta Viselec – symbol znovuzrození je nesporným důkazem toho, že působíme v pokřiveném světě a vesmíru, který je hlavou vzhůru, a proto se musíme pozvednout na nejvyšší stupeň v tomto zastíněném rozpoložení, neboť to je cílem stvoření člověka. Člověk je totiž povinen dosáhnout svého cíle za života v tomto světě. Jde o to, dokud svého cíle nedosáhne, bude nucen rodit se v této realitě. A pokud se bude rodit v této skutečnosti, tak to znamená, že žije sice věčně, ale nevědomím životem!
Vstup - ilustrační obrázek

Kdo však dokáže tuhle časovou smyčku - záludnost, prokouknout, tedy tím, že si v dětském věku vzpomene na svůj předchozí - minulý život, bude z tohoto časového kolotoče uvolněn. Ze všech možných scénářů se mi uvolnění, jeví jako nejpravděpodobnější zakončení cyklické existence, která díky evolučně transformačním procesům získává oprávnění na vstup do - NADŘAZENÉHO VESMÍRU!

Vskutku, možná to funguje tak, že se reinkarnujeme do té doby, než dospějeme do bodu, který nám umožní opustit stávající svět a povznést se za samotné hranice iluze, kde neskutečné se stává skutečným a skutečné neskutečným.

Jestli vás trápí otázka, proč tomu tak je, tedy z jakého důvodu jsme nedobrovolně drženi v této časové smyčce, tak v tomto sci-fi románu naleznete uspokojivou odpověď...

KONEC VESMÍRNÉHO ČASU:

SETKÁNÍ S NADPŘIROZENEM

Kapitola.13

Božím hlasem zdůraznil: „Pravda je ovšem taková, že nebylo nic, co jest, než jsem se probudil a uvědomil si, že existuji. Co je to ale existence? Ano člověče, existence je přesně to, když se ti podaří nabýt vědomí, které ti umožňuje zpracovávat informace. Pak už chápeš, že jsi! A tak tomu bylo i v mém případě! Pozvolna jsem v sobě odhaloval určité vlastnosti, které jsem později sdílel se všemi inteligentními bytostmi po celém širém kosmu, za jejichž zrodem stálo ono zmiňované vědomí, respektive řečeno, trpělivá a usilovná práce, kterážto vzešla z iniciativy mého spiritismu.“

Pozorně jsem naslouchal každému řečenému slovu, aniž bych si dovolil Ho nějak přerušit. Akorát, čím víc jsem toho o něm věděl, tím větší náklonnost jsem k Němu pociťoval. Již to nebyla jen jakási energeticky zářící kulička, ale už to byl můj druhý Otec, jemuž jsem naprosto důvěřoval, dokonce víc, než sám sobě.

Zaujalo mě, když popsal své zrození a příchod do nehmotného bytí. Jeho zažehnutá existence, ale i neznámo jímž byl obklopen, to v Něm vyvolávalo neustálou zvědavost, rovněž touhu po pochopení, neboť sám nevěděl, kým je, a existoval jako nikdo.

Tuhle kapitolu si můžete přečíst zde: SETKÁNÍ S NADPŘIROZENEM

Všechny uveřejněné příspěvky (články) na tomto webu, jsou volně šířitelné, a to za předpokladu, že u převzatých článků bude uveden zdroj těchto webových stránek, tj. tato webová adresa: www.odrazy-tajemna.wz.cz

Vaše názory a postoje ovlivňují miliony lidí