V tomto článku se pokusím zkoumat vliv fikce a pravdy na charakter dnešního světa. Ačkoli se můj přístup více opírá o intuici a tvrzení, věřím, že se mi hned podařilo osvětlit několik důležitých fenoménů a záhad. Jak mohou naše představy o pravdě a fikci formovat svět kolem nás? To jsou otázky, kterým se v tomto článku budeme věnovat.

Proč je náš svět zahalen do záhad a mysterií, o nichž můžeme jen spekulovat? Odpověď je nasnadě. Žijeme v jakémsi pomyslném kolotoči, v němž jsme nevědomky uvězněni, a proto se v takovémto prostředí nemůžeme evolučně povznést, ani pochopit, co je smyslem našeho života. Co je tedy smyslem lidské existence?

Na tuto otázku jsem již ve svých článcích několikrát odpověděl. Odpověď byla téměř vždy stejná. Jde o pochopení, které nám nabízí, kam bychom se měli vydat a kam putovat, protože za tímto naším horizontem bytí existuje jiná existenční realita, kam bychom měli směřovat, neboť na konci všeho se nachází pravda, což je skrytý cíl, jehož je třeba dosáhnout.

Co na tomto konci nalezneme? Třeba naše starověké (hvězdné) prarodiče, o nichž bychom měli vědět něco málo, pokud chceme poznat sami sebe.

Když budete žít v dětském domově téměř ihned po porodu a nebudete znát své biologické rodiče, nepochybně v pozdějším věku se vás může zmocnit touha po poznání svých pravých rodičů. Tuto touhu označuje většina náboženských systémů jako poznání Boha. 

A co takový biblický Adam či Eva? Kdyby tyto dvě postavy prvotního lidstva neznaly své rodiče, anebo Boha, logicky by se zajímaly o to, kdo stál za jejich zrodem života.

Jinak tomu ani být nemůže. Inteligentní bytosti, protože jsou inteligentní, potřebují tuto informaci znát, aby se mohly rozvíjet a případně pozvednout k tomu, kdo stál za jejich tajemným zrozením. Přesně toto dává smysl a logiku jakémukoliv životu založeném na rozumu.

Z výše uvedeného můžeme tedy snadno odvodit, že smyslem lidského života je absolutní poznání, které nám odhaluje starověké rodiče či dosud neznámého Boha Stvořitele. Čím méně se o tyto aspekty zajímáme, tím více se o toto uvědomění připravujeme, což je chyba, protože pravda jak známo osvobozuje.

Proč nás tedy Bůh, anebo starověcí prarodiče, zanechali v této dosavadní nejistotě, čili v tomto pomyslném dětském domově bez jakýchkoliv dokladů o identitě? Aby zjistili, co postupně z nás vyroste? Pokud tomu tak je, hned každému dojde, proč ve všech svatých písmech se píše o tom, že člověk má být spravedlivý, pohostinný k chudým, a měl by naslouchat volání druhých o pomoc atd.

Vskutku, povahové vlastnosti člověka jsou pro našeho Boha zásadní. Jsou ukazatelem toho, jaké spirituální výše jsme dosáhli. Nicméně, všichni jsme posuzováni individuálně, nikoliv kolektivně. A to jsou důvody a příčiny toho, proč nežijeme ve skutečném světě, ale v jakémsi „Předsvětí“, nad nímž stojí skutečný svět a vesmír, o němž nemáme sebemenšího tušení.

Slovo Avatar pochází z hinduismu. V sanskrtu toto slovo znamená sestup a přeneseně vtělení (inkarnace) – obvykle božské bytosti do fyzického těla za zvláštním účelem. Jestliže se v esoterických naukách dočteme o nejrozmanitějších metafyzických světech, které se mají nacházet nad touto naší realitou – skutečností, nelze vyloučit, že jsme skutečnými avatary.  

Kdyby tomu tak skutečně bylo a lidské bytosti v tomto rozměru (prostředí) působily jako tato zmíněná vtělená stvoření, znali bychom pak náš skutečný cíl a smysl života.

Jenže to bychom se pak nechovali přirozeně podle skrytého scénáře, který je takto nastaven. Jaký je tedy hlavní smysl takového nastavení? To už jsem napsal výše, jde o výběr nejkvalitnějších jedinců, kteří v této spirituální „hře“ převyšují svými výjimečnými vlastnostmi ostatní jedince. 

A tak se nedivme, že o naší starověké minulosti nevíme vůbec nic, protože kdybychom o tom cosi málo věděli, logicky bychom se nechovali přirozeně, což je pro individuální selekci zásadní podmínkou.

Ti, kdo se nad touto myšlenkou mohou alespoň trochu zamyslet, už vybočují z hlavního proudu nevědomosti, protože přemýšlet znamená žít, zatímco nemyšlení prohlubuje tuto informační uzamčenost. Takže ti co jinak přemýšlejí nad svým životem, mohou dojít k dovršení, čímž je Avatar, kde se nalézá klíč k probuzení do skutečného a hlavně materiálního života.

Není tento náš svět, snad materiálním světem? Jestliže jsme v Avataru, pak se nacházíme v nevědomé iluzi, která nemá nic společného s materiálním bytím. Jak tento programový systém založený na Avataru funguje? 

Předpokládám, že dokončení Avatara je podmíněno dosažením absolutní dokonalosti, což je ze spirituálního hlediska nejzásadnější kritérium. Jakmile je dosaženo této potřebné dokonalosti, dochází k vzestupu, což je duchovní povznesení. Nejedno náboženství to takto podobně popisuje, což nebude asi náhoda. Na základě takového postřehu jsem došel k názoru, že smrtí život nekončí, alespoň život uvnitř avataru nezaniká.

Jakmile nastane smrt, která je v tomto prostředí považována za konec, automaticky se spustí veškeré procesy, které život uhasínající bytosti v prostředí Avatara, znovu přivedou k životu, tedy k předchozí existenci, která se podle tohoto schématu neustále (cyklicky) opakuje.

Každý si položí zvídavou otázku: Je to experiment, hra, počítačová simulace, nebo nevysvětlitelná hříčka přírody? Anebo se někdo natvrdo zeptá: A máš nějaké důkazy pro takováto nevědecká tvrzení? Důkazy existují, ale nelze je racionálně vysvětlit!

A tak jsem nabyl dojmu, že život Avatara je založen na cykličnosti. Podle mého názoru je Avatar speciálním kontejnerem, který obsahuje ducha konkrétního člověka. Můžeme si vzpomenout na příklad vodníků a hastrmanů, kteří uvězňovali lidské duše do hrníčků – to jsou rovněž uzpůsobené nádoby určené k uchování nehmotného ducha.

---

Všechny uveřejněné příspěvky (články) na tomto webu, jsou volně šířitelné, a to za předpokladu, že u převzatých článků bude uveden zdroj těchto webových stránek, tj. tato webová adresa: www.odrazy-tajemna.wz.cz

---

---

---